Dopis na KHS - Zdůvodnění odmítnutí očkování

 

Dopis na KHS v v Hradci Králové z r. 2008 - Zdůvodnění odmítnutí očkování po kontaktování rodičů hygienickou stanicí

Krajská hygienická stanice Královéhradeckého kraje
se sídlem v Hradci Králové, územní pracoviště Trutnov
Úpická 117, 54117 TRUTNOV

Zdůvodnění odmítnutí očkování


Úvodem   uvádíme, že  plně chápeme důvody a obavy, které vedou k současným opatřením. Zároveň však poukazujeme na fakt, že pokud má zákon na ochranu veřejného zdraví splnit svůj merit, nemůže být prosazován nucenou a nedobrovolnou povinností pravidelného plošného očkování, které zcela nerespektuje individualitu a životní podmínky každého jednotlivce a rodiče, kteří chtějí o svých dětech samostatně rozhodovat a cítí se zodpovědní za jejich zdraví, staví do velice těžkých životních situací.

 EU garantuje všem svým obyvatelům stejná práva. Pokud zde, míněno v ČR, má být občanům upíráno právo svobodné volby, kdy a proti čemu očkovat, znamená to porušení jednoho z hlavních principů, na kterých je vystavěna celá Evropská Unie a na kterém spočívá její komunitární právo. V tomto světle lze občany ČR, kterým je doposud upíráno právo svobodné volby, považovat za oběti diskriminace na evropské úrovni.

Náš přístup k očkování vyplývá z naší životní filozofie, víry a životních zkušeností. Společně vychováváme tři děti. Nejstarší dítě bylo od narození očkováno dle očkovacího kalendáře až do tří let svého věku. Již v průběhu zmíněných tří let u něj vždy po vakcinaci docházelo ke zhoršení zdravotního stavu a velikým výkyvům v chování.Tyto stavy v nás vyvolaly vnitřní pochybnosti a přivedly k vyhledávání informací týkající se problematiky očkování z různých zdrojů.

 
Výsledkem bylo zjištění, že nikdo nemůže dokázat, že očkování jakéhokoliv konkrétního dítěte nebude mít negativní následky.  Nelze dokázat, že používané prostředky pravidelného očkování, ke kterému prostřednictvím zákona 258/2000 Sb.své občany donucuje, tedy imunobiologické a podobné léčivé přípravky, nevykazují žádné nežádoucí účinky, závažné nežádoucí účinky, ani neočekávané nežádoucí účinky, tedy, že v důsledku jejich použití nemůže dojít k úmrtí či dočasnému nebo trvalému poškození osob.
Skutečnost, že někdo je očkován proti určité nemoci, zdaleka neznamená ochranu před touto nemocí. A naopak když někdo není očkován proti určité nemoci a přijde s ní do kontaktu, nemusí jí onemocnět.

Dalším důvodem odmítnutí   následného očkování syna a i obou dcer  byla zkušenost s autoimunitním onemocněním – roztroušenou  sklerózou, která byla diagnostikována u jednoho z nás rodičů.Toto  onemocnění nás přivedlo k poznání souvislostí mezi psychikou a tělem.
K pochopení, že každá nemoc má svůj význam. Že organismus v rovnováze a tedy i dobře fungující imunitní systém  je podmíněn i psychickým, citovým a duchovním stavem člověka.
Nejmodernější výzkumy prokazují četné vztahy imunitního systému k systému neuroendokrinnímu. Mj.tak byl získán konkrétní podklad pro dávno pozorované vlivy psychického stavu na celkovou odolnost člověka.

Naším zájmem je tedy mít děti zdravé se silným imunitním systémem: preferujeme ovšem prevenci přirozenou – zdravý fyzický i psychický rozvoj, zdravou stravu, otužování apod. oproti umělé aktivní imunizaci, která právě kompenzuje nedostatek té přirozené, jak dokládá zkušenost historická i současná z rozvojového světa.
Zájmu zdraví našeho i našich dětí jsme přizpůsobili i životní styl.


Jsme lidé různí. Naše úhly pohledu na život, potažmo životní filozofie či životní zkušenosti jsou různé. Pokud  je někdo ve jménu, či ve prospěch prevence ochoten podstoupit rizika vedlejších reakcí, a možných dočasných či trvalých zdravotních poškození v důsledku očkování, je to čistě jeho soukromé rozhodnutí. Zdravotnictví  by mělo fungovat pouze jako zdroj informací a doporučení, a v případě zájmu občanů o tuto formu prevence, jako vykonavatel prevenčního zákroku. Součástí poučení musí být i informace o možných vedlejších a nežádoucích účincích očkování.

Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, kterou ČR ratifikovala 1.10.2001 v článku 5 říká:“Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho následcích a rizicích.“

 Řídící výbor pro bioetiku ve svém výkladu k článku 5, týkajícím se souhlasu pacienta se zákrokem uvedl, že „… potvrzuje na mezinárodní úrovni již uznávané pravidlo, totiž že nikdo nesmí být nucen podstoupit jakýkoli zákrok, aniž by k tomu dal souhlas. Člověk musí proto mít možnost svobodně dát nebo odmítnout souhlas s jakýmkoli zákrokem týkajícím se jeho osoby. Toto pravidlo jasně vymezuje svébytnost pacienta ve vztahu k profesionálním zdravotnickým pracovníkům a vede k odklonu od paternalistických přístupů, které by mohly přehlížet přání pacienta.“


Toto právo lze dle čl. 26 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně omezit zákonem u opatření, která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu (mimo jiné) ochrany práv a svobod jiných a ochrany veřejného zdraví. Úmluva však připouští toto omezení pouze v případě, pokud je smyslem zákona ochrana veřejného zdraví a ochrana práv a svobod jiných, což je třeba zkoumat vzhledem k faktickému stavu, nikoliv deklarovanému úmyslu zákonodárce. Správní orgán musí prokázat, zda by veřejné zdraví bylo ohroženo, pokud by (výkladem a contrario), stěžovatel očkování svého nezletilého dítěte odmítl.

K tomu se na straně orgánů hygieny standardně objevují dva argumenty: rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 28.2.2006, čj. 5 As 17/2005-66, podle něhož je v návaznosti na definici uvedenou v § 2 zákona o veřejném zdraví:

„ohrožením veřejného zdraví je stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví“.

Právě na této zákonné definici však lze ilustrovat nepřiměřenost opatření, která stát proti rodičům podniká, neboť neočkováním jednoho dítěte nemůže dojít k ohrožení obyvatelstva, které překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví. Zákon vyžaduje takovou intenzitu ohrožení, která nemůže být jednáním rodičů směřujícím k úpravě očkovacího kalendáře naplněna.

V tomto ohledu tedy zákon odporuje ustanovení Úmluvy, jak trefně vysvětluje informace o "rozporu zákona č.258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, s Úmluvou na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny"
 
(Úmluva o lidských právech a biomedicíně), kterou ČR ratifikovala 1. 10. 2001. V Ústavě ČR ve čl. 10 se praví : Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
A právě v čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně se píše: „Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích.“ Podle výkladu vypracovaného Řídícím výborem pro bioetiku (CDBI) Rady Evropy se výraz "zákrok" zde chápe v nejširším smyslu a zahrnuje veškeré výkony prováděné na osobě pacienta ze zdravotních důvodů, včetně preventivní péče. A v čl. 6: „Jestliže nezletilá osoba není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být zákrok proveden bez svolení jejího zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které stanoví zákon.“ Podle naší ústavy jsou mezinárodní úmluvy nadřazeny ostatním zákonům a mají před nimi přednost.

V souvislosti s obhajobou plošného očkování se často setkáváme s  nelogickou argumentací, spočívající v tvrzení, že neočkovaní nezletilí sice neohrožují ostatní, protože převážná část populace je v ČR pravidelně a dlouhodobě očkována, ale neočkovaný může
tuto tzv. kolektivní imunitu narušit, přestože je do propuknutí infekční
nemoci zdravý. Kolektivní imunita je pouze hypotéza, kterou dosud nikdo ani nepotvrdil ani nevyvrátil. Poukazujeme na ostatní státy EU, kde očkování není povinné a negativní vliv na "kolektivní imunitu" tento fakt nemá.


Vycházíme-li z oficiálních údajů, podle nichž se předmětné nemoci v ČR nevyskytují (obrna - na území České republiky nebyl od roku 1960 žádný případ tohoto onemocnění), nejsou přenosné (tetanus, navíc výskyt tetanu v ČR se pohybuje od roku 1980 v hodnotách cca 1-2 případy ročně, novorozenecký tetanus byl naposledy hlášen před cca 30 lety), nebo se vyskytují raritně a současně vakcinace není příliš účinná (TBC, černý kašel), je pravděpodobnost, že menší počet neočkovaných jedinců přispěje
k ohrožení obyvatelstva, které překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví, prakticky nulová. Nejflagrantnější je případ nově zavedeného očkování proti žloutence typu B, která není vůbec dětskou nemocí. Jedná se o nemoc přenášenou z největší části krví, spermatem, poševním sekretem. Absolutní počet nově vzniklých hlášených onemocnění je v posledních letech kolem 10 onemocnění ve skupině dětí 0 – 14 let, tj. mezi ca 1,5 milionem dětí ročně. Riziko onemocnění dítěte je 1 : 150 000, tj. 0,0066 promile).

Pokud bude stát schopen poskytnout 100% záruku, že zákrokem očkování nebude dítě nikterak poškozeno, vystaveno vedlejším reakcím, či krátkodobým nebo trvalým následkům, může  očkování  prosazovat.
Jelikož se ale v případě očkování jedná o relativně rizikovou proceduru, zvláště a právě z důvodu možných,- když ne vysoce pravděpodobných, nebo vedlejších a nežádoucích reakcí a souvisejících, statisticky dokumentovaných, zdravotních poruch a  poškození, vedoucích v mnoha případech i k úmrtí očkovaného dítěte, nebo trvalým zdravotním následkům, neměl by a nemůže stát sám porušovat tuto svoji povinnost v první řadě, pakliže je jeho hlavní úlohou chránit životy a zdraví svých obyvatel. Nemluvě o tom, že by tím zároveň i jednal v rozporu s vlastními ustanoveními na ochranu lidských práv a svobod, zakotvených v jeho právním řádu.

Některé z důvodů, proč se stává očkování nedůvěryhodným zdrojem ochrany pro naše děti:  

1.Vakcíny obsahují mnoho chemikálií a toxických kovů (např. rtuť a hliník), které potlačují imunitu. Například rtuť způsobuje změny v činnosti lymfocytů a snižuje jejich životaschopnost.

2. Vakcíny obsahují cizorodé tkáně a DNA / RNA, které vyvolávají stejnou reakci organismu jako např. transplantovaná tkáň.

3. Vakcíny mění poměr pomocných a supresorických buněk, který je klíčovým ukazatelem řádné funkce imunitního systému. Po očkování vypadá naše krev podobně jako krev nemocného AIDS.

4. Vakcíny mění metabolickou aktivitu mikrofágů a snižují jejich schopnost chemotaxe.

5. Vakcíny přetěžují náš imunitní systém cizorodými látkami. Těžké kovy náš imunitní systém zpomalí, takže se viry mohou začít nerušeně množit.  

6. Vakcíny ucpávají uzliny lymfatického systému velkými proteinovými makromolekulami, které nemohly být náležitě rozloženy trávícím procesem, protože byly vstříknuty přímo do těla. Toto je jedna z příčin, proč očkování souvisí s alergiemi.

7. Vakcíny způsobují, že naše tělo vyčerpává zásoby důležitých živin - vitamíny A, C a zinek, které jsou potřebné pro silný imunitní systém, protože vyživují bílé krvinky a makrofágy.

8. Vakcíny jsou neurotoxické a zpomalují rychlost přenosu nervových vzruchů - tedy i komunikaci našeho mozku s tkáněmi. Bylo zjištěno, že některé lymfocyty komunikují přímo s mozkem prostřednictvím souboru neurotransmiterů. Změna těchto faktorů narušuje imunitu.

Závěrem  tedy uvádíme, že ze všech výše uvedených důvodů odmítáme vakcinaci všech našich dětí. V případě naléhavých okolností se pasivní imunizaci samozřejmě nebráníme.

Žádáme KHS, aby tedy postupovala v souladu s již zmiňovaným čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Znovu upozorňujeme, že podle výkladu vypracovaného Řídícím výborem pro bioetiku (CDBI) Rady Evropy se výraz "zákrok" zde chápe v nejširším smyslu a zahrnuje veškeré výkony prováděné na osobě pacienta ze zdravotních důvodů, včetně preventivní péče.
A také aby postupovala v souladu s Listinou základních práv a svobod, která zaručuje v článku 7 „nedotknutelnost osoby a jejího soukromí“, v článku 10 „právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života“, v článku 15 „svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání“.


Tímto též apelujeme na podporu vlastní odpovědnosti oproti jejímu delegování na jiné, možnosti plurality názorů a toleranci vůči nim, namísto infantilizace tzv.“laiků“.

Naše republika se chystá  na předsednictví EU. A  například  ministryně Džamila Stehlíková se vyjádřila, že je to dobrá příležitost pro ČR, UKÁZAT ČEHO JSME DOSÁHLI V OBLASTI LIDSKÝCH PRÁV A  POSUNOUT ŘEŠENÍ LIDSKOPRÁVNÍ PROBLEMATIKY O KOUSEK DÁL V CELOEVROPSKÉM MĚŘÍTKU.

Od 21.prosince 2007 je Česká republika součástí takzvaného Schengenského prostoru, vzájemná prostupnost hranic je absolutní, opora povinnosti očkovat z důvodu veřejného zdraví je tím ještě nesmyslnější.

Věříme, že i v naší zemi budou platit základní etická pravidla.

Radvanice, dne 19.6.2008