Mít zodpovědnost za vlastní život

ImagePřed několika lety jsem odjela za prací do Španělska, konkrétně do oblasti Valencie. Potkala jsem svého nynějšího muže, koupili jsme malý pozemek v polích a na něm postavili zpočátku jenom karavan. Začali jsme pěstovat svou vlastní, chemicky nehnojenou zeleninu a také nějaké druhy ovoce. Postupem doby přibylo i zvířectvo - slepice, kozy, králíci a dva psici.. No a rozhodnutí mít dítě na sebe nenechalo dlouho čekat.

Otěhotněla jsem bez problémů a budoucí tatínek slíbil, že po porodu už budeme bydlet "pod střechou". Realita byla trochu jiná, z porodního domu jsme se vraceli zase do karavanu, ale už jsme měli vybudovanou koupelnu a malou kuchyňku. Bylo léto roku 2005, takže nám stávající situace ani příliš nevadila.
Na samotný porod jsme se poctivě připravovali, navštěvovali jsem kurzy a také plavání pro těhulky. Byli jsme rozhodnuti, že ať to stojí, co to stojí, budeme rodit v nedalekém soukromém porodním zařízení Acuario. Do nemocnice by mne nikdo pod žádnou záminkou nedostal. Považuji totiž okamžik zrození nového človíčka do tohoto světa za velmi důležitý pro celý další jeho život a nechtěla jsem si do tak osobní záležitosti jako je porod nechat od nikoho cizího zasahovat. A už vůbec ne od nějakého "vševědoucího" chlapa. Věděla jsem, že v Acuariu se o mne bude starat pouze porodní asistentka a bude dělat především to, co si budu přát já, ne naopak.
Přes všechnu přípravu jsem měla porod dlouhý 32hodin, ale právě díky mému muži a mé porodní asistentce jsme ho i tak zvládli bez léků a jiných necitlivých zásahů, tak běžných v normálních porodnicích. Měla jsem k dispozici teplou vanu, mohla jsem na přání porodit i do vody. Dostávala jsem celou noc skořicové čajíčky a také nějakou homeopatickou pilulku na urychlení otevírání děložního hrdla. Můj muž mi ulevoval masážemi a já jsem si mohla po pokoji a přilehlé zahradě chodit jak mi bylo libo. Mohla jsem cvičit na žebřinách a míči, prostě dělat věci, které mi byly příjemné. Poslouchali jsme hudbu vlastního výběru a mezi bolestivými kontrakcemi čekali na ten zázrak stvoření.
Po narození naší dcery Bereniky (v sedě na porodní židličce) mne položily porodní asistentky na postel, obalily mne čistými bílými ručníky (o nějakém mytí nebyla řeč) a toho malinkého človíčka mi položily na břicho. Berenička byla celá krvavá, tak ji také trochu otřely a přikryly ručníkem. Bylo to moc krásné a ač naprosto vysílená, přesto stále při smyslech, jsem si mohla tu nejkrásnější chvíli v mém dosavadním životě užívat. Bylo by tomu tak i při sterilním, chvatném porodu a s podávanými léky na porodním sále v nemocnici?
Nejdůležitější v tuto chvíli byl však fakt, že nás tři, naší novou rodinu nechali naprosto o samotě abychom si opravdu mohli ty neopakovatelné okamžiky vychutnat. Před tím nám ještě druhá porodní asistentka udělala několik fotek a to bylo vše. Nevím jak to přesně chodí na porodních sálech nemocnic, ale nějaké měření, vážení, mytí, oblékání miminka a dalších procedury, které oddalují fyzický dotek maminky s miminkem byly ponechány až na později. A očkování? O tom nepadlo ani slovo. Prostě do té posvátné chvíle něco tak nehumánního nezapadalo. A hlavně, byla a je to především naše soukromá záležitost a tak nám byl ponechán prostor na její zvážení. Poté jsme o ně mohli zažádat. Nezažádali a nikdo nás za to doposud nestíhá.
Berenice jsou 2,5 roku, dosud nebyla vážně nemocná, když nepočítám občasné rýmy, mírné kašle, jednodenní/noční teploty a sem tam nějaká odřenina a jednou rozseknutá hlava. Nic vážného. Proti tetanu očkovaná není a když jsme jeli na šití, opět se nás na to nikdo neptal.
O její zdraví se staráme sami, pomoc pediatra jsme zatím nepotřebovali. Jednou jsem ho vyhledala, když jsme byli na návštěvě v Čechách, kvůli velkým opruzeninám z plen. Bylo mi doporučeno mazat ji jakýmkoliv krémem, třeba Indulonou......no nevím.
Berenika byla od narození buclatá a díky kojení krásně přibírala na váze. Díky tomu, že jsem nenavštěvovala žádného pediatra a nemusela poslouchat tabulková doporučení, jak by mělo mé dítě vypadat,a také asi proto, jsme si to všechno krásně bez stresů užívali. Kojím ji doposud, už jen 3x denně, papat dostává především zeleninu z naší zahrádky, obiloviny a luštěniny, vše pokud možno v biokvalitě. Pokud jí maso, tak jen naše slepičky nebo králíky. Bílý cukr, kravské mléko a sýry nezná, sladkosti dostává opravdu sporadicky a většinou nám stojí za to za ně zaplatit větší obnos, věda, že obsahují pouze přírodní látky a jsou slazeny sirupy bez sacharózy. Snažíme se o to, aby měla dobrý "základ" a aby její obranný systém byl připraven k boji a nevypověděl službu,až to bude jednou opravdu potřeba.
Na první pohled samozřejmě nikdo nepozná, že není Berenika očkovaná, ale na ten druhý .....možná, že tam nějaký rozdíl bude. Ona je totiž hrozně čiperná, aktivní, přemýšlivá (také pěkně svéhlavá a ukřičená), ale hlavně není na nic alergická a každou nemoc překoná během velmi krátké doby a s úsměvem na tváři. Byla by také taková, kdyby byla očkovaná?
Zato její maminka je nějaká divná, když jí někdo nabídne bonbón, lízátko nebo dokonce banán pro její ratolest, vždy ho k naprostému nepochopení druhých odmítá. Není to lehké vybočovat z řady, ale někdy to může být i docela švanda.
A.K.