Quo vadis republiko?

 Česká republika stojí na rozcestí. Je otázkou zda se přidá na stranu Evropských států nezatížených z minulosti totalitním uspořádáním a prokáže, že je demokracií se vším co k tomu patří. Zda má důvěru ve své občany a respektuje, že oni mají svá práva a jsou schopni plnohodnotně rozhodovat o svém životě a o životě svých dětí. Všechno co se bude dít v následujících měsících a týdnech, bude o tom zda nejsme loutky, ale svébytné osoby, pro které je svoboda jednotlivce povýšena nad zájmy nadnárodních firem.

Co tak veledůležitého nás čeká?

Rozsudek Nejvyššího správního soudu z července loňského roku přinesl zásadní obrat v pohledu na tzv. povinné očkování dětí. Bylo rozhodnuto, že povinnost očkovat nelze stanovit pouze na základě vyhlášky Ministerstva zdravotnictví. Takže rodiče, které nedají své děti očkovat nemohou být nijak sankcionováni, protože podle ústavního práva nelze povinnosti občanů vymáhat vyhláškou, ale toliko zákonem.

Z toho vyvstala otázka, zda takový zákon má být součástí českého právního řádu. Z řad odborné veřejnosti se ozývá varovná až zastrašující rétorika, že je to nutností. Tedy pravidelné očkování povýšit na povinné očkování a to bez ohledu na vedlejší účinky vakcín a zdravotní dopady na jednotlivce. Stylem „padni komu padni, musíme všichni“ a těch „pár“ dětí, které postihnou vedlejší účinky budou obětí státního systému. Mlčky se pak přechází otázka, jak se stát zachová k těmto obětem, zda je bude odškodňovat nebo to bude jen jejich úděl a jejich osud a stát jen pokrčí rameny. Největším argumentem „prosazovatelů“ je kolektivní imunita a hrozba hromadnými epidemiemi.

Z řad rodičů se ozývají hlavně ti, kteří poznali na vlastní kůži tedy u svých dětí, co  to jsou vedlejší účinky očkovacích vakcín. Jako každý lék, jako každý zásah do lidského organismu, zvláště v tak raném stádiu jako je nejútlejší dětství – /bavíme se o tříměsíčních kojencích/ může sebou nést řadu negativ.  Tříměsíční dítě není ještě dostatečně vyšetřitelné na řadu nemocí, které jsou kontraindikací k očkování. Proto se tato situace řeší teprve tehdy, když má dítě po vakcíně nějaké závažné zdravotní zdravotní problémy.

Nikdo se zde nebaví o zrušení očkování, ale o volbě rodičů, zda nechají své dítě naočkovat či nikoliv. Očkování je pro všechny vzdělané lidi nutnou ochranou zdraví člověka jednadvacátého století. Otázkou je, zda má být očkování vynucované zákonem. Zda by nebylo vhodnější moci si rozhodnout v jakém rozsahu nechat naše - své děti naočkovat. A zda je očkovat všemi vakcínami, které jsou na trhu dostupné a to i vakcínami proti nemocem, které se v celé Evropě nevyskytly již několik desetiletí.

Naše republika není osamocený ostrov v Evropě, bylo by možná vhodné se podívat do okolních států v jaké konkrétní situaci se nachází. Německo, Francie, Švýcarsko, Belgie, Itálie a další země západní Evropy. V sousedním Německu je dlouhé roky očkování zcela dobrovolné. Rodiče sami rozhodují, zda a proti jakým nemocem nechají své dítě naočkovat. Po poradě s lékařem se rozhodnou pro jakoukoliv z nabízených vakcín a na lékaři je pouze to, aby ji dítěti aplikoval. Totožná situace je v Švýcarsku. Ve Francii je očkování proti třem dětským nemocem povinné a obdobně v Belgii, kde se jedná o pouze jednu dětskou nemoc. V Itálii se povinně očkuje proti čtyřem nemocem. Ostatní státy západní Evropy kopírují německý a švýcarský model.

 Z uvedeného je patrné, že za předpokladu, že německá vláda a německý parlament nehodlá vymýtit německé obyvatelstvo žádnou hrozící epidemií, funguje demokracie v sousedních zemích i v oblasti očkování. Rodič nese zodpovědnost za zdraví svého dítěte a lékař je povinný mu poskytnout objektivní informace pro jeho rozhodnutí. Německému rodiči je věřeno, že chce pro své dítě to nejlepší. Má na to oporu ve vládě a v zákonodárcích. Z rodičů nejsou dělány karikatury a jejich rozhodnutí je určující.

V České republice se automaticky předpokládá, že nezodpovědní rodiče uvrhnou své děti do série infekčních chorob, tím že masivně přestanou své děti očkovat. Stále mezi odbornou veřejností převládá totalitní pojetí našeho zdraví jako státního majetku. Hesla“ naše zdraví je věcí náš všech“ jsou zřejmě hluboko vryta do paměti některých z nás. Princip svobody, která sebou nese zodpovědnost za zdraví našich dětí je nám stále jakoby vzdálen. Posilováni falešně vybudovanou neomylnou autoritou bílých plášťů necháváme rozhodování za to nejcennější co máme na druhých, zdraví našich dětí si nehlídáme sami.

Svobodná volba očkování přináší lékařům zkomplikování jejich práce.  Zatímco na dotazy ohledně očkování odpovídali ve svých ordinacích jediným : “musíte - je na to zákon“ /kromě jiného celou dobu nám lhali/. Teď se dostávají do situace, že budou muset rodičům předložit výhody, ale i nevýhody očkování a jasně a prokazatelně zákonného zástupce seznámit s veškerými vedlejšími účinkami. Budou muset respektovat vůli rodičů.

Co by tedy přinesla svobodná volby očkování hlavně? Lékaři by museli unést fakt, že naše zdraví a zdraví našich dětí je věcí rodičů. Už jenom ten fakt, že současná podoba očkování je výplodem moci výkonné nikoliv zákonodárné, svědčí o tom, že je cosi v nepořádku.

Denně každý z nás jako rodič dělá několik desítek rozhodnutí, které ovlivňují zdraví dítěte a jeho budoucnost. Stát nám věří, že nepustíme dítě do mrazu bez rukavic, neplavce do bazénu bez záchranné vesty, školáka bez dozoru přes čtyřproudou silnici. Předpokládá se, že se zlomenou rukou příjdeme k lékaři, s vysokou horečkou nepošleme dítě do kolektivu. Není na to zákon, je to o důvěře v nás rodiče, že jsou to naše děti a nikdo jiný než my za ně neneseme zodpovědnost.

Unesme svobodnou volbu očkování jako vyspělý stát Evropy. Jedině rodiče jsou schopní ukorigovat mocenské zájmy nadnárodních korporací, které by nás nejraději provakcinovali všechny a na všechno, protože každá vakcína něco stojí a nejlepší je vakcína, kterou hradí stát.

Nelze se ubránit všem rizikům, které život přináší. Riziko přináší jak vakcinace samotná, tak jakákoliv aktuální epidemie. Dejme důvěru českým rodičům jako projev úcty ke svobodě jednotlivce. Právo volby, právo menšin proti zisku, právo dětí proti síle farmaceautického průmyslu.

 A.K.