Všem vám samozřejmě přejeme jen samé ideální dny a růžové zážitky – ale není každý den posvícení. Může se tedy stát, že i vaše dítě bude potřebovat pobýt nějaký čas v nemocniční péči.
K hospitalizaci by měl vždy existovat opodstatněný důvod. Pokud je u našeho dítěte hospitalizace na místě, máme několik možností, jak mu pobyt v nemocnici usnadnit.
Právo všech dětí na své rodiče
Můžeme zůstat v nemocnici s dítětem (do 6 let s naším pobytem počítají i zdravotní pojišťovny a hradí nám jej). U starších dětí, které zvládají zůstat občas či většinou bez doprovodu, můžeme podle jejich věku, naturelu a domluvy jen docházet. Ne vždy platí, že starší potomci naši přítomnost nepotřebují! Bude vždy záležet na konkrétním dítěti a konkrétní situaci. V každém případě – rodič není návštěva, ale zákonný zástupce. Může být s dítětem i při tzv. zákazu návštěv. Jde o dítě a jeho potřeby.
Dítě má při poskytování zdravotních služeb právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce. Ať už jste s ním tedy na běžné prohlídce u praktického lékaře, v nějaké odborné ambulanci či při hospitalizaci v nemocnici, dle platné legislativy můžete být s ním.
Stále ještě se stává, že rodiče narazí na zdravotníky, kteří se staví k jejich přítomnosti v nemocnici negativně. Nejsou na ni zvyklí, ruší je. Argumentují většinou tím, že oni coby odborníci nesou za hospitalizované děti zodpovědnost, což je mylný dojem. Lékař/lékařka nese zodpovědnost za to, že plní povinnosti stanovené zákonem, nikoliv za vaše dítě. Péče by měla být poskytována na základě odbornosti a založená na důkazech, tzv. Evidence Based. Objevují se i zastaralé názory, že přítomnost rodičů děti ruší – myšleny jsou přitom vedle cizích zejména vlastní děti(!). To může samozřejmě v případě nezdravé rodinné situace platit, ale jde spíš o výjimečné, specifické situace. Argument, že přítomnost některých rodičů vzbuzuje v osamělých dětech lítost, že jejich rodiče s nimi nejsou, je děsivý. Zdraví je bio-psycho-sociální fenomén, nejde od pacienta oddělit orgán nebo končetinu a léčit je zvlášť. Uzdravující proces je komplexní záležitost a nelze v něm zapomínat na psychické potřeby malých pacientů a pacientek. Připomínám, že během přítomnosti na nemocničním oddělení je jistě namístě ohleduplnost k ostatním, respektování klidu a snaha domluvit se na podmínkách fungování, zvláště pokud je přítomno více rodičů.
Naštěstí přibývá zdravotníků, kteří považují přítomnost rodičů u dětí za samozřejmost. Vědí, že takové děti bývají klidnější, že mnohdy i lépe prospívají. V neposlední řadě přítomnost zákonného zástupce většinou značně usnadňuje domluvu o poskytované péči, dítě samo nemůže vzhledem ke své nezletilosti poskytovat souhlas s navrhovanou léčbou, vybírat z doporučených postupů.
Důležité předpoklady úspěšné domluvy:
- známe coby rodiče Občanský zákoník,
- známe Chartu práv pacientů,
- známe Chartu práv hospitalizovaných dětí,
- komunikujeme slušně, nasloucháme.
Listina základních práv a svobod, článek 32, odstavec 4:
„Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“
Podle zákona o zdravotních službách má dítě právo na NEPŘETRŽITOU přítomnost zákonného zástupce nebo i osoby určené zákonným zástupcem.
Hodně vám může pomoci i osobní přesvědčení, že být se svým dítětem je naprostá samozřejmost
Vedle domlouvání se o podmínkách hospitalizace probíhá ještě další důležitá komunikace: o průběhu nemoci či zranění dítěte a o navrhované léčbě. I tady platí pravidla slušné domluvy. V komunikaci postupujte odzdola nahoru – když pro vás nemá pochopení sestra na pokoji, vyhledejte či požádejte o zavolání vrchní sestry, pokud neuspějete u ní, oslovte ošetřujícího lékaře, poté primáře, pak vedení nemocnice. Můžete zmíněným lidem napsat e-mail (pokud to nespěchá), zatelefonovat a neopouštět tak pokoj dítěte, můžete za nimi zajít nebo je můžete požádat, aby za vámi přišli.
Zeptejte se, zda má nemocnice svého ombudsmana/ombudsmanku, v tom případě se určitě obraťte sem. Nezaručuji, že to bude vždy plodné a podpůrné setkání, ale velká naděje tu je. Tato pozice je tu totiž právě pro podporu práv pacientů a znalost legislativy je hlavním předpokladem. A můžete hledat radu a podporu i vně nemocnice – obraťte se na občanskou poradnu, na právníka/právničku, zabývající se zdravotním právem, v krajním případě i na Policii ČR.
Potud jsem vám shrnula informace, které pro vás nejspíš nebyly neznámé. Znáte svá práva, znáte práva svých dětí, víte, že rodiče k dětem patří. Možná ale znáte příběhy, kde se komunikace se zdravotníky přesto nedaří. Výše zmíněné znalosti totiž nejsou všechno.
Pro mě tkví opravdové tajemství úspěšné komunikace v následujících řádcích:
Velmi doporučuji nezapomínat, že o naše děti ve zdravotnických zařízeních pečují živí lidé. Jsou (měli by to být) profesionálové/profesionálky, ale mají, jako každý z nás, své zkušenosti, své povahy, žijí své životy s radostmi i smutky, které si občas chtě nechtě nosí i do práce. Ač to možná leckoho z vás zarazí či dokonce naštve, radím pečovat svým způsobem i o ně. Usmát se na ně, vyjádřit pochopení (pro náročnou práci, situaci), místo vymáhání našich práv, což je samozřejmě legitimní, žádejme o pomoc a podporu. „Já vidím, že to asi máte s rodiči pacientů někdy těžké. Moje dítě mě tady potřebuje – můžete mi v tom, prosím, pomoct? Co pro to můžu udělat?” Tam, kde nejsou na rodiče vůbec zvyklí ani připravení, nabízejte rovnou řešení, nečekejte, že s nimi přijdou zdravotníci: „To mě mrzí, že tu nemáte postel navíc, nevadí, já si tady vedle dítěte sednu na židli. Myslíte, že by se mohla uvolnit postel v jiném pokoji? Pokud ne, nedá se nic dělat, partner(ka) mi přinese karimatku. Budu se snažit nepřekážet. Děkuju za pochopení.” Děkujte klidně i v případě, že zatím moc není za co (ono se to postupně vyjasní) a – věřím a zažívám – podpora přijde. Nezapomínejme, že vyladit vztahy v tomto případě opravdu stojí za to – tito lidé pečují o vaše dítě. Pokud chceme, aby pracovali s láskou a respektem, tak je respektujme a jejich potřeby si, prosím, uvědomujme.
Pokud je situace opravdu vyhrocena a zdá se, že by hospitalizace v konkrétním zdravotnickém zařízení přinesla víc bolesti než pomoci, či je dokonce nebezpečná, zvažte přesun do jiného. Ne vždy je to technicky možné, například některá pracoviště jsou unikátní pro danou diagnózu, jindy to nemusí umožňovat zdravotní stav dítěte. V těchto případech je potřeba napřít úsilí a soustředit se na změny tady a teď. Ovšem jinde může přinést osvěžující závan i jen pouhá myšlenka na změnu nemocnice. A zkuste ten nápad vyslovit před zdravotníky, případně před jejich nadřízenými: „Víte, mám dojem, že tady vám s dítětem způsobujeme komplikace, nejste tady zařízeni na společnou hospitalizaci a moje dítě to potřebuje. Můžete mi, prosím, poradit jiné zařízení, kde potřeby dětí respektují a společnou hospitalizaci podporují?” Někdy je tato věta kouzlem.
Znovu připomínám i průběžné zhodnocení potřeby hospitalizace. Opravdu zdravotní stav dítěte hospitalizaci (ještě) vyžaduje? Nešlo by vše řešit jen ambulantně? Doporučuju využít i tzv. Second opinion – požádat o vyjádření jiného vybraného specialistu. Hospitalizace je VŽDY riziková – jde o to, aby přínosy převažovaly nad riziky. Pokud ve vašem případě naznáte, že bude vhodnější odejít domů a ošetřující lékař/lékařka doporučuje zůstat, můžete podepsat negativní revers. Tím potvrzujete, že jde o vaše rozhodnutí a vaši zodpovědnost, že jste byli poučeni o možných rizicích. Váš odchod není podpisem podmíněn – uvádím pro případ, že by zdravotníci odmítli revers sepsat.
A jak jsou na tom vaše zdroje?
Když už víme, že hospitalizace je potřebná, probíhá a dítě vás má nablízku, nezapomínejte, prosím, myslet i na sebe, svůj odpočinek, „vyčištění hlavy“, psychohygienu. Doprovázet své dítě v nemocnici je náročné. Ani ono, ani my nejsme ve svém prostředí. Střídejte se s partnerem/partnerkou nebo třeba s prarodiči dítěte (každopádně s osobami dítěti blízkými). Požádejte své blízké a přátele o podporu v podobě donášky jídla, kávy, zprostředkování porady, psychoterapeutické péče. Snažte se nezabývat se dalšími starostmi, delegujte vše, co můžete (péči o další děti, domov, zvířata, pracovní povinnosti). Mluvte (pište si) o svých pocitech, frustracích a zážitcích s důvěrnými přáteli a nenechte se izolovat mezi čtyřmi nemocničními zdmi. Zkuste zjistit, zda někdo ve vašem širším okolí neřešil podobnou záležitost, abyste mohli vzájemně sdílet zkušenosti. Nebo se můžete spojit s nějakou neziskovou organizací, která působí v dané oblasti. Věřte, že na to nejste sami, a neváhejte se ozvat s voláním o pomoc a podporu.
Přeju úspěšná jednání, profesionální péči, ať hojení a léčení probíhá v atmosféře důvěry, respektu, bezpečí.
Petra Sovová
Autorka je lektorkou sexuální výchovy a předsedkyní Hnutí za aktivní mateřství, článek vznikl pro web iham.cz.
