Zdroj: vakciny.net
Očkování v dnešním chápání představuje profylaktickou (preventivní) péči, která je z určité míry hrazená z veřejného zdravotního pojištění. V moderní Evropě dnes očkování nechrání před aktuálně probíhajícími masovými epidemiemi velmi nebezpečných nemocí tak, jak tomu bylo dříve. Jistě si z hodin dějepisu všichni pamatujeme na „morové rány“ a epidemie pravých neštovic, které kosily tehdejší obyvatelstvo po statisících. Kde jsou tedy kořeny dnešní vakcinologie – multidisciplinárního vědního oboru?
Již několik tisíc let lidstvo tuší, že u některých nemocí funguje imunizace ve smyslu tom, že pokud člověk onemocní infekčním onemocněním, většinou získá proti tomuto onemocnění imunitu a po celý další život již stejnou nemoc nedostane i v případě, že se znovu dostane do kontaktu s patogenem, který ji způsobuje. V 18.st. se prohnala Evropou epidemie pravých neštovic, na které tehdy umíralo asi 10% nakažených. Proto se různí badatelé, vědci, lékaři pokoušeli přijít na způsob, jak ochránit lidstvo před nákazou. Například ve staré Číně vstřikovali hnis z ran nemocných přímo do těl zdravých lidí nebo inhalovali prach z rozemletých neštovičných strupů. Za zmínku však stojí zejména objev anglického venkovského lékaře Edwarda Jennera, který si všimnul, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, nikdy neonemocněly neštovicemi pravými. V roce 1796 si tento svůj postřeh lékař ověřil i prakticky: nechal nakazit chlapce kravskými neštovicemi a po vyléčení se pokusil jej nakazit neštovicemi pravými. Chlapec neonemocněl, protože získal předchozí nákazou imunitu. Tento postup byl nazván vakcinací (očkováním), z latiny vacca = kráva. Tento objev stál na samotném počátku moderní vakcinologie, navázal na něj později Louis Pasteur, který se proslavil objevem vakcíny proti vzteklině, a to tak, že oslabil původní divoký virus vztekliny. Následně v 19. st. Byly vyvinuty další tři vakcíny – proti tyfu, choleře a moru, byly to vakcíny vyrobené z usmrcených patogenů, na rozdíl od vakcín proti neštovicím a vzteklině, kde se využívalo oslabených živých patogenů. Nakonec Emil von Behring (první badatel, který obdržel Nobelovu cenu) položil základy pasivní imunizace pomocí specifických protilátek (do těla se vpravují rovnou hotové protilátky, například proti toxinům bakterií tetanu). Tím byly v podstatě objeveny všechny tři způsoby očkování.
Během 20.st. šla moderní medicína velmi kupředu a k vývoji nových vakcín přispěly poznatky také dalších moderních vědních disciplín, jako je imunologie nebo biochemie. Dnešním cílem je zejména eradikace (eliminace) některých nemocí (například obrny nebo spalniček), jako se to podařilo právě u pravých neštovic.
