Soudní rozhodnutí

Nález Ústavního soudu IV. ÚS 2530/20 ze dne 27. dubna 2021

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky M. Š., zastoupené zákonnou zástupkyní M. D., a právně zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem, sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 – Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 3 As 37/2018-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

  1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 15 a 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 5 Úmluvy o biomedicíně a čl. 2, 8, 9 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
  2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) sp. zn. 57 A 60/2015 se podává, že ředitelka základní školy a mateřské školy rozhodnutím ze dne 11. 2. 2015 č. j. 16ZS/0161/2015 nepřijala stěžovatelku, narozenou v roce 2011, k předškolnímu vzdělávání, neboť se nepodrobila stanoveným pravidelným očkováním podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“). Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 4. 3. 2015 č. j. ŠMS/2767/15 zamítl a potvrdil rozhodnutí ředitelky.

Závěr

51. Lze proto uzavřít, že jde-li o povinnost dítěte strpět nepřijetí k předškolnímu vzdělávání z důvodu nepodstoupení povinného očkování podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb., není orgán veřejné moci zbaven povinnosti přiměřeně přezkoumat tzv. výhradu svědomí z hlediska shora uvedených čtyř požadavků (sub 41), neboť důsledky použití uvedeného ustanovení mohou vést, byť nepřímo, k vynucení očkovací povinnosti, a proto nemůže a priori uplatněnou výhradu svědomí z přezkumu vyloučit. Ústavní soud v té souvislosti upozorňuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž Ústavní soud stojí důsledně na tom, že závazné jsou nálezy, a to včetně tzv. nosných důvodů (ratio decidendi, tragende Grűnde) ve smyslu precedenční závaznosti, samozřejmě ve vazbě na skutkový základ [srov. např. nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)].

52. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a ze shora podrobně uvedených důvodů dospěl k závěru, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost nálezem podle § 82 odst. 1 zákona o ústavním soudu zamítl, a to i s přihlédnutím k tomu, že Ústavní soud přezkoumává řádně vedené řízení jako celek a zrušení napadeného rozsudku v této věci by bylo přehnaným formalismem (sub 47).

Celé znění nálezu naleznete ZDE.