Práva rodičů a dětí v nemocnici

Nikdy neopouštějte své dítě v nemocnici

Článek převzat z verajedlickova.cz, autorem je Mgr. Věra Jedličková

K napsání tohoto článku mě inspirovaly rozsáhlé diskuze rodičů napříč celým facebookem. Rozhořčeně popisují své zážitky z nemocnic, jak byli z nejrůznějších důvodů zdravotníky vykázáni od svého dítěte. A to ať už se jednalo o lékařský zákrok typu odebrání krve nebo přímo o jeho hospitalizaci.

Nelíbilo se jim, že museli své dítě opustit a nevěděli, co přesně s ním zdravotníci dělají, jen zpoza dveří slyšeli jeho pláč.

Podobné jednání jsem zažila v porodnici. Když bylo potřeba provést na novorozenci nějaký zákrok, sestry si ho úplně samozřejmě vzaly za zavřené dveře na novorozenecké oddělení. Na dveřích byla koule a matka musela čekat venku, až jí dítě vrátí.

I já jsem takhle několikrát čekala. Bála jsem se tehdy, že pláč mého synka znamená hlad, protože se mi ještě nespustilo mléko. Párkrát jsem ho proto plačícího dala sestrám, aby mu raději daly dokrm.

Vždycky jsem se podivovala nad tím, že jsem jim odevzdala křičícího novorozence a za čtvrt hodinky mi vrátily naprosto klidné dítě, které vytřeštěným zrakem nepřítomně zíralo před sebe. Mně osobně se takové rychlé kouzlo vlastně za celý jeho dosavadní život nepovedlo.

Po čase se ke mně dostaly nějaké fámy o tom, jak to funguje. Sestry na novorozeneckém oddělení prý nejprve novorozence úplně rozbalí a svléknou do naha. Chvíli jej takhle nechají a pak ho zase rychle obléknou a těsně zavinou do zavinovačky. Miminko je v šoku z náhlé změny a úplně se zklidní. Nevím, co je na tom pravdy a jestli se to takhle opravdu dělá. Možná se to jen mezi lidmi říká. Ale pokud ano, vůbec se mi tenhle postup nelíbí a sama bych jej nikdy nepraktikovala.

A to je právě ten problém.

Vůbec nevíte, co se za těmi dveřmi děje.

Nevíte, jak vaše dítě snáší zákroky, které na něm zdravotníci provádějí. Ani jakým způsobem je provádějí a jak s ním jednají. Nevíte, jestli jej zastrašují, vyhrožují, nebo jsou milí a citliví.

Člověk může jen doufat v to druhé, ale jistotu nemá.

My jsme rodiče

Problém je v tom, že my jsme jeho rodiče. My jsme ti, kteří by se měli za zájmy svého dítěte vždycky postavit. Ale abychom to mohli udělat, musíme vědět, co se s ním děje. Obzvlášť v tak citlivé oblasti, jako je jeho tělo a jeho zdraví.

Naše děti nejsou „dospělí“. Komunikaci, fungování a život dospělých se teprve učí. A my jsme právě ti, kteří je mají provést dětstvím a ukázat jim, jak to chodí.

Když je dítě ponecháno o samotě v nemocnici, může se snadno stát, že si nedokáže říct, co potřebuje. Určitě ne malé dítě, které sotva mluví. Starší dítě snad ano. Přesto ale může být nejisté v cizím prostředí, může mít ze zdravotníků strach, může se stydět a bude raději mlčet. Vždyť i my dospělí jsme často před autoritou zdravotníků bezbranní.

Je jisté, že zdravotníci nikdy nebudou mít na vaše dítě víc jak pár minut času, protože budou mít na starosti spoustu dalších pacientů. Těžko se mu tak mohou věnovat a naslouchat všem jeho strachům a obavám.

Dítě také není plně svéprávné. Nemůže tím pádem ve všech ohledech právně jednat. Například vzhledem k věku nemůže většinou udělit souhlas s poskytováním zdravotních služeb.

Když je dítě samo v nemocnici, souhlas rodičů se všemi úkony, které jsou na něm prováděny, se pravděpodobně předpokládá, i když nejsou přítomni.

Nevíte tak, jaké zákroky vlastně na dítěti lékaři provádějí. Nejlepší zájem dítěte ale znají jen jeho rodiče a oni, jako jeho zákonní zástupci jsou oprávněni rozhodnout, jaké zdravotní služby mu budou poskytovány.

Kromě toho všeho má navíc přítomnost rodiče v nemocnici pro dítě nesporný terapeutický přínos. Z toho vychází i zákon o zdravotních službách. (1)

A co říká zákon?

Podle zákona o zdravotních službách má dítě právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce nebo i osoby určené zákonným zástupcem, například babičky (2).

Platí to pro veškeré poskytování zdravotních služeb, tedy nejen pro nemocniční péči, ale i pro péči specializovaných lékařů.

Musí být však zároveň splněny dvě podmínky:

1. Přítomnost doprovázející osoby je v souladu:

• s jinými právními předpisy a
• s vnitřním řádem, a

2. nenaruší poskytnutí zdravotních služeb.

Zaměřím se na jednotlivé body podrobněji.

První podmínka znamená, že přítomná osoba se musí chovat v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem.

Vnitřním řádem, a jakýmkoli jiným interním nařízením, je možné vymezit pouze podmínky uplatňování práva v daném zařízení. Hlavním cílem by mělo být zajištění jeho řádného chodu a respektování práv ostatních pacientů (3).

Vnitřní řád může například upravovat, kde se mohou rodiče v průběhu pobytu zdržovat, zda je potřeba se při příchodu a odchodu nahlásit sestře apod. (4)

Každý subjekt, tedy i zdravotnické zařízení, musí provádět svou činnost v souladu s právními předpisy. Jestliže zákon stanoví právo nezletilého na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, nemůže vnitřní předpis (tedy předpis nižší právní síly, než zákon) zakázat přítomnost rodiče u dítěte (5).

To by bylo možné jen ze zákonných důvodů. Takovým zákonným důvodem je pouze to, že by jeho přítomnost narušovala poskytování zdravotních služeb.

Poskytování zdravotních služeb by mohlo být narušeno například nějakou objektivní překážkou. Může se jednat o šíření nakažlivé nemoci (rodič s chřipkou u operace) nebo o případ, kdy by byl rodič namol opilý a hrozilo by poškození zařízení či ohrožení dalších pacientů apod.

Zcela jistě ale nepůjde o umístění židle nebo karimatky vedle postele dítěte či o přítomnost klidného zdravého rodiče u operace dítěte.

Práva dalších pacientů

Zdravotníci by mohli také argumentovat tím, že přítomností rodiče dojde k narušení soukromí jiného pacienta a tím i k narušení poskytování zdravotních služeb.

Tady dochází ke konfliktu dvou základních práv, a to práva na soukromí a práva na nepřetržitý kontakt dítěte s rodičem.

K posouzení, které z nich převažuje, je třeba uvážit, zda je zásah do práva přiměřený a nelze jeho účelu dosáhnout jinak (6).

Poskytovatel zdravotních služeb má navíc povinnost vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných osob při poskytování zdravotních služeb. (7)

Má tedy i povinnost zajistit, aby přítomnost rodiče u dítěte byla objektivně možná.

V situaci, kdy zdravotníci vykážou rodiče z pokoje dítěte, sice nedojde k omezení soukromí druhého pacienta, ale dojde k absolutnímu odepření práva dítěte na přítomnost zákonného zástupce.

Zásah jednoznačně není přiměřený, protože ochrany soukromí druhého pacienta se dá dosáhnout i jinak. Například samostatným pokojem pro rodiče a dítě, nebo umístěním plenty mezi lůžka. Není možné dosáhnout zajištění práva jednoho pacienta tím, že se absolutně potlačí právo druhého, pokud to jde i jinak.

Podle zákona o zdravotních službách existuje rozdíl mezi poskytováním zdravotních služeb a hospitalizací (8). Zjednodušeně lze říci, že poskytování zdravotních služeb je vše, kromě hospitalizace.

Hospitalizace je pak doba delší než 24 hodin, po kterou je pacientovi poskytována lůžková péče.

I v rámci hospitalizace má poskytovatel jednodenní nebo lůžkové péče povinnost umožnit pobyt zákonného zástupce společně s hospitalizovaným nezletilým pacientem.

Aby to bylo možné, musí být splněny následující podmínky:

• umožňuje to vybavení zdravotnického zařízení,
• nebude narušeno poskytování zdravotních služeb,
• takový pobyt není na základě jiného právního předpisu vyloučen (9).

Pokud by vybavení zdravotnického zařízení neumožňovalo hospitalizaci rodiče, tedy poskytnutí lůžka, má dítě stále právo na jeho nepřetržitou přítomnost. Pro rodiče to však znamená, že nemůže počítat s postelí.

Rodič jako návštěva

I přesto, že zákon o zdravotních službách je účinný od 1. 4. 2012, jsou rodiče dítěte v nemocnicích často chápáni spíše jako návštěva, na kterou se vztahují návštěvní hodiny. Stále tak dochází k bezdůvodnému omezování jejich kontaktu s dítětem.

Zákon ale v případě zákonného zástupce dítěte výslovně hovoří o „NEPŘETRŽITÉ přítomnosti“. Přítomnost rodiče proto nemůže být závislá na návštěvních hodinách.

Je to naprosto logické. Pokud dítě samo nemůže právně jednat, je nezbytné, aby mělo neustále u sebe svého zákonného zástupce, který za něj právní jednání v jeho zájmu bude činit.

Charta práv hospitalizovaných dětí

Práva hospitalizovaných dětí byla sepsána do Charty práv hospitalizovaných dětí, která je volně ke stažení na internetu (10). I když charta jako taková není žádným způsobem právně vymahatelná, většina jejích bodů je obsažena v zákoně. Ten už vymahatelný je. Přesto se zdá, jako by velká část zdravotníků a hlavně vedení nemocnic, které tvoří interní předpisy, o jejím znění neměly ani tušení. Zde je proto její citace:

Práva hospitalizovaných dětí

1. Děti mají být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.

2. Děti v nemocnici mají právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, by se mělo rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.

3. Děti a/nebo jejich rodiče mají právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Mají mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.

4. Děti a/nebo jejich rodiče mají mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě má být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony, podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.

5. S dětmi se má zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.

6. Dětem se má dostávat péče náležitě školeným personálem, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.

7. Děti mají mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.

8. O děti má být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.

9. Děti mají být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům a aby zároveň vyhovovalo bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.

10. Děti mají mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobené jejich věku a zdravotnímu stavu.

Vysvětlivky:
1) § 28 odst. 3 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů
2) § 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách
3) § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů
4) Důvodová zpráva k zákonu o zdravotních službách
5) Úmysl zákonodárce vyplývá i z toho, že v případě osob, které nejsou nezletilé, upravil pouze právo na přítomnost osoby blízké nebo osoby, určené pacientem (§ 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách). Slovo „nepřetržitou“ vypustil, a tak se tato přítomnost bude řídit například návštěvními hodinami.
6) Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27.1.2015 odlišené stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové bod 15.
7) § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách
8) Podle § 3 odst. 4 zákona o zdravotních službách je hospitalizace: „Doba zpravidla delší než 24 hodin, po kterou je pacientovi přijatému na lůžko ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče poskytována lůžková péče.“
9) § 47 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách
10) Například na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí ČR zde: http://www.mpsv.cz/cs/839