Věřit či důvěřovat nějakému člověku znamená dobře ho znát a být si jist neměnností jeho základních postojů. Preventivní medicína má však velmi mnoho podob a nikdo z nás neví, jakými cestami se bude v budoucnu ubírat. Jedno však víme jistě: pro další generace chceme jen dobro.
Dětský lékař opouští půdu lékařské fakulty s přesvědčením, že očkování je zářivým bodem úspěšné medicíny. Postupně však dochází k poznání, že vakcíny jsou nutné zlo, které má zabránit ještě většímu zlu. Má jednou provždy skoncovat s epidemiemi, při nichž by mohly umírat děti.
Pohled rodičů na očkování je velmi různý. Odvíjí se od jejich vzdělání, vlastních zkušeností či jiných sdělení. Bezmezná důvěra pro ně znamená očkovat co nejdříve vše, co je dostupné. Pochybnosti či opatrnost jsou u těch, kteří si přečtou alespoň příbalový leták. Jestliže se po zapnutí televize na ČT 24 z úst předního pediatra dovídají informaci o tom, že očkování proti TBC přineslo stovky, dokonce tisíce vážných nežádoucích účinků, pak s odstupem času těžko uvěří jinému tvrzení, že následky po očkování jsou nesmírně vzácné. Zatajování či překrucování pravdy vede vždy ke ztrátě důvěry.
Když jsem si před několika lety někde přečetla, že v Argentině zemřelo 14 dětí při testování vakcíny Synflorix, kterou já také očkuji, nechtělo se mi této zprávě uvěřit. Za každé zemřelé dítě prý rodiče dostali tzv. odškodnění ve výši asi 250 000 dolarů. I toto sdělení jsem považovala za podvod. Později mi však přední český vakcinolog potvrdil, že tato informace je pravdivá. Jednalo se prý pouze o sociální případy. Jak tomu mám rozumět? Máme snad děti rozděleny do různých kategorií?
Rodič od svého pediatra očekává především empatii. Pokud lékař přesvědčuje matku k opakovanému očkování dítěte, jež bylo dokonce dvakrát po vakcinaci v těžkém bezvědomí s křečemi, velmi se vzdaluje její představě ochránce, který nikdy neublíží. Pokud má pediatr téměř 100% proočkovanost, znamená to, že nedodržuje kontraindikace k očkování.
Když jsem před 45 lety začínala svou pediatrickou praxi, očkovala jsem ještě pravé neštovice. Ve školách, kde byly velmi špatné hygienické podmínky, jsme používali tupé jehly, které se musely vyvařovat. Stalo se, že jedna dívenka si přenesla očkovací látku z paže do oka. Byla jsem velmi šťastná, že se oko bez následků zhojilo. Těší mne, že jsem se s pravými neštovicemi nikdy nesetkala. V posledních letech se však setkávám s komplikovanými planými neštovicemi. Děti blouzní, mají vysoké teploty a kůži téměř slitou neštovičnými pustuly. Je obtížné zajistit pro ně hospitalizaci nebo je někam daleko převážet. Ráda bych děti proti planým neštovicím očkovala, pokud bych měla dostupnou vhodnou vakcínu, která by zanechala celoživotní imunitu.
Nevím o tom, že bych někdy prodělala spalničky. Mám však čerstvě zjištěnou vysokou hladinu protilátek, což mne samozřejmě těší. Mám také protilátky proti VHA (virová hepatitida A), přestože jsem toto onemocnění nikdy neprodělala. Znamená to tedy, že imunitní pochody v mém těle pracují na vytvoření protilátek i bez očkování a bez nemocí. Je očkování skutečně jedinou prevencí chřipky?
Vzpomínám si, že v roce 1966 si moje malá neteřinka přinesla spalničky z MŠ v Přerově. Měla vysoké teploty, bolesti hlavy, byla uplakaná. Když se osypala spalničkovým exantémem, bylo jí již lépe. Rodiče s ní k lékaři nešli. Během mého studia na LF v Olomouci nám byly demonstrovány spalničky u dětí na infekčním oddělení. Od r. 1974 jsem ve své praxi spalničky očkovala monovakcínou (při předškolní prohlídce) a mohu zodpovědně říci, že za celých 45 let jsem se se spalničkami u očkovaných dětí nesetkala. Pokud jsem toto onemocnění ojediněle diagnostikovala, byli to neočkování starší dorostenci. Jsem proto vděčná za tento úspěch na poli pediatrie. Bude však stejně úspěšná jako monovakcína také trojvakcína Priorix ve velmi časném schématu?
Během mé praxe však byly velmi stresující epidemie virové hepatitidy A, které proběhly asi čtyřikrát. Vždy jsem se zajímala o to, proč proti tomuto onemocnění děti řádně neočkujeme (očkování jen za úhradu). Toto onemocnění bylo jedním z hlavních důvodů, proč romské děti byly jen neochotně přijímány do základních škol a poté z nich pro dlouhodobá onemocnění vylučovány. Kontaktu s tímto onemocněním se totiž každý bál. Stovky dětí pak musely v karanténě docházet na pravidelné odběry krve a měly zakázány velmi četné kroužky či sportovní aktivity.
Očkovány byly pak teprve až v epidemii, a to bylo už pozdě. Vzpomínám si, že před poslední epidemií jedna romská maminka zaplatila očkování svým třem dětem, a tyto pak během epidemie skutečně neonemocněly, přestože bydlely také ve vyloučené lokalitě. I já jsem očkovala svoji zdravotní sestru, která se při neustálých odběrech krve obávala, že by mohla přitáhnout domů žloutenku. Odběr krve u ní prokázal, že na rozdíl ode mne nemá žádné protilátky. Po naočkování se jí však protilátky brzy objevily a skutečně neonemocněla.
Kdybych ve svém životě neměla důvěru v očkování, nemohla bych děti očkovat. Zároveň jsem si však uvědomovala, že v preventivní medicíně docházelo k velkým chybám. Ještě před 45 lety moje děti dostávaly v poradně proti křivici vitamín D forte, aniž by se mne někdo před podáním zeptal, zda s tím souhlasím. Prostě vitamín D ze slunce najednou na půl roku dopředu! Nikdy jsem nesouhlasila s tvrzením, že toto konání je správné. (Později jsem se dozvěděla, že toto dávkování zřejmě způsobovalo vady srdečních chlopní!)
Dítě by mělo dostávat vše v přiměřených dávkách tak, jak je tomu v přírodě. Ani ve skutečném životě se kojenec nesetká s mnoha infekcemi najednou. Má přece matku, která ho musí před infekcemi chránit!
Je-li očkování učením imunity, pak i tento proces učení musí mít své pevně stanovené zákonitosti, jako kdyby se dítě s infekcí skutečně v životě setkávalo a přiměřeným způsobem na ni reagovalo. Nikdo si nepředstavuje, že pokrok by mohl být v tom, že půlroční dítě již umí chodit, číst atd. Každému je jasné, že vše chce svůj pravý čas. Ale malý kojenec má již v útlém věku rozpoznat všechny nejtěžší nemoci, má mít vytvořeny všechny obranné mechanismy a hlavně – vytvořit je všechny najednou?! Imunitní schopnosti dítěte nemůžeme vybičovávat do nekonečna tak, aby se nám naše jednání nakonec nevymstilo!
Dovolím si znovu připomenout, že i na očkování musí dítě dozrát jako na krajíc chleba, že někdy méně znamená více, že i později může být ještě právě včas a že práce kvapná – málo platná!
MUDr. Marie Dvořáková
praktická lékařka pro děti a dorost
poliklinika Vsetín, 14. 5. 2019
