Podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně lze jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Toto právo lze omezit, pokud tak stanoví zákon a je to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Úmluva rovněž stanoví, že zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.
Podle zákona o zdravotních službách lze pacientovi bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči, a to v případě, kdy mu zdravotní stav neumožňuje souhlas vyslovit, nebo v případě vážné duševní poruchy, která vážně ohrožuje pacienta. Bez souhlasu lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví, a záchytnou službu.
Podle zákona o specifických zdravotních službách je zaměstnanec povinen se podrobit pracovnělékařským službám u poskytovatele pracovnělékařských služeb, dalším zdravotním službám indikovaným poskytovatelem pracovnělékařských služeb pro hodnocení zdravotního stavu a pracovnělékařským službám nařízeným podle jiného právního předpisu.
Zákon o ochraně veřejného zdraví ukládá povinnost fyzickým osobám podrobit se očkováním stanoveným vyhláškou. Vyhláška o očkování proti infekčním nemocem stanoví povinnost zvláštního očkování proti spalničkám, které se provede u fyzických osob, které jsou nově přijímány do pracovního nebo služebního poměru na pracovišti infekčním nebo dermatovenerologickém.
Podle zákona o ochraně veřejného zdraví je fyzická osoba, která onemocněla infekčním onemocněním nebo je podezřelá z nákazy, podle povahy infekčního onemocnění povinna mj. podrobit se izolaci, podání specifických imunologických preparátů nebo antiinfektiv, laboratornímu vyšetření, lékařské prohlídce a karanténním opatřením a zdržet se činnosti, která by mohla vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění (§ 64). Orgán ochrany veřejného zdraví rozhoduje o druhu a způsobu provedení protiepidemických opatření v ohnisku nákazy (§ 67 odst. 1), rovněž poskytovatel zdravotních služeb může fyzické osobě nařídit druh a způsob provedení protiepidemických opatření v ohnisku nákazy (§ 67 odst. 2), proti tomu je možné podat do 3 pracovních dnů návrh na přezkoumání. Mimořádným opatřením při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku je mj. mimořádné očkování a preventivní podání jiných léčiv (§ 69 odst. 1 písm. g). O nařízení nebo ukončení mimořádného opatření rozhodne orgán ochrany veřejného zdraví, osoby jsou povinny se mimořádnému opatření podřídit.
Podle zákoníku práce je každý zaměstnanec povinen dbát podle svých možností o vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Zaměstnanec je povinen mj. podrobit se pracovnělékařským prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stanoveným zvláštními právními předpisy (§ 106 odst. 4 písm. b). Poznámka u zvláštního právního předpisu odkazuje na § 37 zákona o ochraně veřejného zdraví, což je ustanovení o kategorizaci prací podle míry rizikových faktorů, které je blíže provedeno vyhláškou č. 432/2003.
Podle nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, musí opatření k ochraně zdraví zaměstnance zahrnovat při činnosti, která je spojena s možností ohrožení zdraví zaměstnance biologickým činitelem, očkování, pokud je účelné, zvláště u toho zaměstnance, který není imunní vůči biologickému činiteli, jemuž je nebo může být při práci exponován.
Shrnutí:
Právní úprava počítá s možností nařídit zaměstnanci očkování, ať už na základě pracovněprávních předpisů, nebo na základě předpisů k ochraně veřejného zdraví, buď formou zvláštního očkování nebo formou opatření při výskytu infekčního onemocnění. V první řadě je potřeba zjistit od zaměstnavatele, z jakých konkrétních ustanovení právních předpisů dovozuje povinnost zaměstnance se podrobit očkování.
Pokud zaměstnavatel dovozuje možnost nařízení očkování zaměstnanci z předpisu, který je na podzákonné, a nikoliv zákonné úrovni (vyhláška, nařízení), je možné namítat, že takové omezení základního lidského práva na nedotknutelnost a na svobodný a informovaný souhlas není v souladu s Listinou základních práv a svobod, neboť povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování práv a svobod. Nijak neomezená povinnost zaměstnance podrobit se očkování, které libovolně nařizuje podzákonný předpis nebo státní orgán či zaměstnavatel, je tedy v rozporu s tímto ustanovením. Ústavní soud v řadě případů takovou argumentaci shledal důvodnou, ovšem v případě povinného očkování dětí se s ní neztotožnil. Ovšem zkusit takto argumentovat lze, zatím takto nebyla posuzována povinnost zaměstnance se podrobit lékařskému zákroku.
Dále je možné argumentovat zdravotními kontraindikacemi, které brání provedení očkování, a tudíž argumentovat právem na zdraví zaměstnance, které může být očkováním poškozeno.
Další argumentace spočívá ve výhradě svědomí. Podle Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Povinné očkování lze podle Ústavního soudu ve výjimečném případě odmítnout, pokud jsou splněny kritéria pro výhradu svědomí (více viz rozhodnutí Ústavního soudu: https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-k-otazce-odmitnuti-povinneho-ockovani-z-duvodu-svetske-vyhrady-svedomi). MUDr. Vavrečka napsal několik článků, které se výhrady svědomí dotýkají (viz: https://www.vitalia.cz/clanky/jak-odmitnout-povinne-ockovani-2-dil). Do výhrady svědomí je potřeba sepsat veškeré důvody, ať už racionálního nebo „duchovního“ charakteru, které vedou zaměstnance k odmítnutí očkování, a tuto výhradu svědomí je potřeba uplatnit u zaměstnavatele hned na počátku sporu ohledně očkování.
Dalším z argumentů může být, že zaměstnanec odmítá očkování trojvakcínou za situace, kdy je důvodné nařízení očkování jen proti jedné z nemocí, ne proti všem třem. Také na místě různým způsobem zpochybnit přiměřenost tohoto opatření.
Stejně tak lze odkázat na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, která upravuje právo na svobodný a informovaný souhlas se zákrokem, které lze omezit jen v nezbytných případech. Rozhodující otázkou by bylo, zda zaměstnanec nepodrobením se očkování prokazatelně ohrožuje někoho dalšího. Pokud by zaměstnanec ohrožoval jen sám sebe, nelze ho na základě Úmluvy nutit k podstoupení očkování.
V případě, že by zaměstnavatel dal z důvodu nepodrobení se očkování zaměstnanci výpověď (z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti nebo nesplnění předpokladů pro výkon práce), je možné se bránit občanskoprávní žalobou. Také je možné požádat o přezkum případného pracovnělékařského posudku. Definitivně by se ke konkrétnímu případu odmítnutí očkování zaměstnancem a k otázce přiměřenosti a možnosti výjimek musely vyjádřit soudy.
Zuzana Candigliota, Liga lidských práv, 1. 4. 2019
