Vše u nás začalo, když měl mladší syn půl roku a dostal druhou dávku hexavakcíny. V tu noc pro nás vypuklo peklo.
V noci po očkování syn začal plakat, ale úplně šíleně, jako kdyby mu někdo ubližoval. Vřískal tak, že z toho tuhla krev v žilách a mně pukalo srdce. Jeli jsme s ním na pohotovost a tam nám bylo pouze sděleno, že se mu setkalo nachlazení, zuby a očkování. A pláč u dětí po očkování je vlastně naprosto normální. Byla jsem totálně vyčerpaná a psychicky na dně a bohužel jsem si nevšimla, že nám doktorka z pohotovosti do zprávy nenapsala ten hlavní důvod, proč jsme tam jeli, a to ten neutišitelný křik.
Den nato syn začal odmítat jídlo a strašně špatně spal. Snědl tak 30 ml mléka a tři lžičky příkrmu. Přestal dělat to, co do té doby dělal. Přestal se usmívat a povídat si. A začal se chovat zvláštně.
O pár dní později jsme byli na kontrole u paní doktorky. Ta zhodnotila, že je vše v pořádku a vlastně se nic neděje. Na spánek řekla, ať ho začneme uspávat a uděláme to jinak. Na jídlo nám poradila, ať vyměníme UM a to bylo vše. Námi hlášenou reakci na očkování a synovy následné problémy si do karty nezapsala.
Intenzita plačících „chvil” se stupňovala, to už jsem se synem brečela i já. V těchto chvílích jsem mu slíbila, že už nikdy nepodstoupí to, co mu takové stavy způsobilo. Nedalo mi to a začala jsem si zjišťovat informace.
Paní doktorka nás začínala tlačit do dalšího očkování a já věděla, že už další synovi dát nechci. Aspoň jsem si vyžádala změnu schématu z 3+1 na 2+1.
Dostala jsem skvělou radu od známé, ať navštívíme terapeutku, která by nám mohla pomoct. Malý podstoupil detoxikaci a začal se lepšit. Hurá. Začal jíst a spát, ale jeho chování vykazovalo divné rysy. Snažila jsme se studovat a zjistit, proč se nám to sakra stalo a jak zabránit další dávce očkování.
Po delší době jsme dostali žádost na vyšetření na neurologii. Ze začátku se paní doktorka jevila, jako že je na naší straně a synovy obtíže reflektovala. Nakonec nám ale stejně doporučila očkování pod diazepamovou clonou. V té době jsem už měla více nastudováno a věděla, že tudy cesta prostě nevede. Odmítla jsem to s tím, že si nenechám zfetovat dítě a ještě do něj nacpat další očkování, u kterého nikdo neví, jak bude reagovat. Byla jsem – jak jinak – za hysterickou matku.
Synovo chování se stále zhoršovalo. Byl strašně vzteklý a nevrlý. Časem, v záchvatech vzteku, začal mlátit hlavou do všeho kolem sebe. A začal si navozovat dávicí reflex. Nejdřív tím, že si strkal prsty do pusy, pak už to vypiloval a zvládal zvracet i bez prstů v puse. Byli jsme zcela zoufalí a nevěděli, kam se obrátit o pomoc.
Výsledek z neurologie – očkování nic nebrání. Vyžádali jsme si vyšetření na imunologii. Výsledek – syn má lehce oslabenou buněčnou i protilátkovou imunitu, dalšímu očkování to nevadí! Všude nám říkali, že je syn vlastně v pořádku a nic mu není, my jsme ale viděli, že v pořádku není! Žádali jsme, ať nám tedy nějaký lékař podepíše papír, že veškerou odpovědnost za případné NÚ bere na sebe, ale k tomu se nikdo neměl. Tak proč máme takto riskovat?
Bojujeme proti našemu systému už dva a půl roku a konec v nedohlednu, chceme jen, aby uznali, že neurologické problémy u syna způsobilo očkování, a do dalšího nás nenutili. Nikdo ale nechce přiznat, že to, co se našemu synovi děje, byl a je následek očkování. Bojujeme s kamarády, s vlastní rodinou, jelikož nechápou naše obavy a očkování obhajují. Kvůli svému postoji jsem přišla o dobrou kamarádku, jelikož se bojí, že náš nedoočkovaný syn nakazí ji i jejího partnera spalničkami. Je to náročný boj, který asi nikdy neskončí, ale my se nedáme. Syna miluji a očkovat už ho nenechám. Ať to ve finále stojí, co chce.
MS a JF
