Očkování jsem nikdy neřešila. Avšak od doby, co jsem se naučila číst, neustále jsem vyhledávala literaturu o zdraví a nemocech. K tomu se později přidal zájem o stravování, životní styl a na to plynule navázaly informace o dětech, porodech, výchově. Takže už dlouho před narozením prvního dítěte jsem věděla co chci a co nechci v těhotenství, při a po porodu a vypěstovala jsem si nedůvěru ve zbytečné lidské zásahy do toho, co v přírodě bez problémů funguje samo.
Mé první dítě se narodilo v zahraničí a naštěstí jsme se tak rovnou vyhnuli očkování proti TBC a tím i rozhodování v nepřipravenosti. Vzápětí nás však dostihly zprávy o škodlivosti očkování, a to právě včas, abychom měli možnost si vyhledat potřebné informace. Jak nás tížila ta závažnost rozhodnutí, tak nás svazoval strach! Naprostá většina lidi kolem nás nic neřešila (a ani nic nevěděla), doktoři nám také nepomohli, všichni byli pro. Ale mě pořád vrtalo v hlavě jedno: injektovat do těla malého dítěte něco, o čem vlastně nic nevím, o čem je slyšet tolik rozporuplností, co vymyslel člověk relativně nedávno a neví se pořádně, co to s tím tělem vlastně provede… Vždyť i o jídle se každou chvíli tvrdí něco jiného, dávají se „zdravé rady“, které jsou následně překonány a kážou se zase jiné, to všichni známe… Jak si mohou být doktoři tak jisti, že nenaruší rovnováhu, kterou příroda budovala miliony let a že jen tak něco co myrnyx tyrnyx vpíchnout, hladce projde ….
Zkrátka jsme se po určité době a získání některých informací rozhodli, že ve státem stanoveném termínu očkovat nezačneme. (Byli jsme stále v cizině, ve státě, kde je očkování povinné, ale pokud dítě naočkované není, nikdo rodiče nestíhá. My jsme na hygienické stanici požadovali písemnou garanci, že naše dítě neponese žádné následky očkování, to nám nikdo nedal – jak jsme očekávali – a tak jsme tedy očkování odmítli).
Po příchodu do ČR se nám narodilo další dítě a ani to není dodnes očkované. Narodilo se doma, tím odpadlo řešení očkování proti TBC a dále jsme u doktora podepsali papír o odmítnutí očkování. Nikdo nás, ani tady, nestíhá.
Lékaře vyhledáváme sporadicky, jak děti rostou, vypustili jsme i ony „kontroly“. Znám své děti a vážit a měřit si je mohu doma. Děti jsou nemocné zřídka (nachlazeni), kromě jednoho případu, nebraly nikdy léky, léčím je čaji, bylinkami, klidem v posteli (když byly malé, lehla jsem si s nimi, pořád je kojila a po pár dnech bylo dobře). Zažili jsme i pár vysokých horeček, poprvé jsme měli strach, ale dobře jsme to překonali, já se naučila rozpoznávat průběh jejich nemoci a vycítím, co dělat. (Nezdráhala bych se však využít lékařské péče v případě nutnosti). Děti velmi zdravě jedí, jsou hodně venku a to za každého počasí. Tím chci říct, že se jim snažím vybudovat silné tělo a v tuto metodu věřím víc, než v očkování, tak jak je dnes prováděno.
Postupem času se rozšiřuje náš obzor v oblasti očkování a naše přesvědčení o neočkování se nemění. Naopak, některé názory nebo údaje, jež se nám dříve mohly zdát extrémní, dnes ve světle informací vidíme jako opodstatněné. Jsme si vědomi určitých rizik, ale dle našeho názoru, v porovnání s rizikem možného poočkovacího poškození, jsou menší. Ono to tak v životě chodí, člověk nemůže jen slíznout smetanu.
