Náš očkovací příběh začal na návštěvě u příbuzných ještě před narozením staršího syna. V rodině, kterou jsme navštívili, měli dvě děti, a jak jsme se k našemu zděšení dozvěděli, obě neočkované. Jejich táta, původem z Bavorska, nám před očima zaujatě listoval jakousi německou knihou o očkování a ukazoval, pro nás téměř nesrozumitelné grafy a obrázky dětí, které byli očkováním trvale vážně poškozené. Oba s manželem jsme, zřejmě spíše ze slušnosti než se zájmem a souhlasem, přikyvovali. Cestou domů jsme prohodili pár vět, ve smyslu: „Vcelku odvaha, neočkovat děti, viď?“ Příhoda to byla celkem banální, lehce se mohla ztratit v proudu dění, avšak osud to zřejmě chtěl jinak.
Ještě před narozením našeho prvního děťátka jsme tak nějak zlehka začali vyhledávat články, které o očkování píší i jiné informace, než jen nekritickou chválu, a najednou to bylo jasné. Naočkovat tuberkulózu v porodnici by bylo vůči děťátku kruté. Vždyť když je miminko staré jen pár dní respektive hodin a sama se s ním jenom seznamuji, jak mohu z jeho chování zjistit, že se chová po očkování nezvykle, když ještě nemohu vědět, jak se chová normálně! (podle toho se má poznat např. poškození nervové soustavy)
V porodnici jsme naočkování TBC odmítli s poukazem na zákonnou možnost očkování provést až v šesti týdnech. K údivu personálu jsme na tom trvali. Jejich poslední argument zněl „ale to budete muset znovu přijít do nemocnice“ a tvářili se, že taková cesta je srovnatelná s týdenním putováním Saharou s litrem vody v čutoře. Při pobytu v nemocnici, kde byl i manžel, jsme miminko raději důkladně hlídali, aby jej nějaká „zkušená“ sestra „rutinně“ nenaočkovala. BCG vakcína (to je ta na TBC) mu byla dána v šestém týdnu, naštěstí bez reakce a my jsme stáli před otázkou co dál. Rozhodli jsme se dodržet očkovací kalendář, ale využít nejzašších termínů.
Další vakcína byla proti záškrtu, tetanu, hemofilu a dávivému kašli, kterou dle očkovacího kalendáře má dítě dostat mezi devátým a dvanáctým týdnem, my jsme počkali až na úplné zhojení jizvy po BCG vakcíně. To bylo v jeho pěti měsících. Rozhodli jsme se pro inaktivovanou vakcínu Infanrix Hib, současně mu byla aplikována do druhé nožičky vakcína proti hepatitidě B.
Obrnu na lžičku dostal v devíti měsících ve státem stanoveném termínu.
Mezi tím jsme hodně věcí přečetli a prodiskutovali jak s ostatními rodiči tak s lékaři. Před očkováním MMR (spalničky, zarděnky a příušnice) jsme řekli dost. Živá vakcína proti nemocem, které jsme všichni mohli prodělat a díky tomu získat doživotní imunitu? Proč už v patnácti měsících a ne až později, kdy se nemoci stanou pro dítě skutečně nebezpečnými? Proč nedat dítěti šanci nemoci prodělat, jako tu možnost měli generace před ním a popřípadě naočkovat až to, co se mu nepodaří prodělat? Opravdu je nebezpečnost těchto nemocí v útlém věku větší než jsou vedlejší účinky MMR vakcíny?
Čas plynul, přibývaly informace a druhé dítě bylo na cestě k nám. V názoru na očkování jsme se posunuli zase o kousek dál. Došlo nám, že jsme měli velké štěstí, že jsme doposud nepocítili žádné nežádoucí účinky očkování. Tentokrát jsme se rozhodli takto: TBC ani v porodnici ani v šesti týdnech. Nejdříve ve dvou letech. Jedním z mnohých argumentů bylo to, že sami doktoři už před lety usilovali o posunutí tohoto očkování na později. Prozatím se to nezapracovalo do legislativy. Očkovat začneme nejdříve po jednom roku věku a po vyšetření zda dítě nemá imunodeficit. Začneme Infanrix Hib. Následně dáme neživou vakcínu proti obrně injekčně. Po druhých narozeninách možná TBC. Pokud očkování proti TBC náš stát do té doby nezruší, tak jako se neočkuje např. v Německu. Nebo že by se měli Němci u nás něčemu přiučit a toto očkování zavést? Uvidíme. Hepatitidu B dávat nebudeme vůbec. Přenáší se krví (drogy injekčně) a sexuálním stykem, což prozatím s miminkem neplánujeme ;-). MMR dáme až před nástupem do školy, avšak pouze složky proti těm nemocem, které neprodělá. Doufáme, že „seženeme“ alespoň příušnice.
Kvůli stěhování jsme si před narozením mladšího synka hledali jiného pediatra. Dali jsme si záležet, aby to byl někdo, kdo nám bude rozumět, dovede nám poradit a v lepším případě nás podporovat (na Hippokratovu přísahu v tomto člověk může zapomenout, u většiny doktorů, jak se stočí řeč na povinná očkování, přestávají být našimi rádci a odpovědí je pouze: „Je to povinné…“).
Zdálo se, že jsme ji našli! Při rozhovoru nás podpořila, sama říkala, že kdyby měla dnes svoje děti malé, odložila by očkování ještě dále a několik dalších by vypustila úplně. Avšak když měl mladší syn tři měsíce začala pediatrička zpočátku zlehka naléhat na započetí očkování. Trvali jsme na svém. Asi po měsíci její naléhání zesílilo s poukazem na časté kontroly hygieny a že nechce riskovat. My jsme stále trvali na svém a nabídli jsme jí, že si po šestiměsíční prohlídce od ní vezmeme karty. Najdeme si jiného doktora, abychom jí nezpůsobili problémy a ona neriskovala vyloučení z ČLK (České lékařské komory). Když jsem s miminkem přišla v šesti měsících na pravidelnou prohlídku a vyzvednout karty dle dohody, paní doktorka na nás před ostatními maminkami vybafla, zda již máme jiného pediatra a jak si to představuji, být s neočkovaným dítětem bez registrace u pediatra. Na přebalovacím pultě, kde jsme se do té chvíle tlačili s ostatními miminky, jsme byli najednou sami a paní, co mě nejdříve předběhla, si najednou uvědomila, že přišla až po mě. Byli jsme hned první na řadě. Komické a ponižující zároveň.
Vzhledem k tomu, že jsme jiného pediatra neměli a doktorka nám karty odmítla vydat, zůstali karty u ní. Vzápětí nás nahlásila na KHS krajskou hygienickou stanici). Tam paní „hygienička“ nelenila a mě i manžela pozvala na „neformální setkání“. Byli jsme dopředu upozorněni, že paní „hygieničce“ je zbytečné cokoliv vysvětlovat o škodlivosti očkování. Tak jsme jen řekli: „Ano, očkovat budeme, ale nejdříve po vyšetření imunity. Ne, nic vám nepodepíšeme, obraťte se na našeho právního zástupce.“ Dostali jsme asi tři týdny do zahájení správního řízení. Těsně před tím náš právník poslal na KHS dopis. (K nahlédnutí zde .) Od té doby čekáme…
