Z počátku jsem neměla o rizicích spojených s očkováním žádné informace, a přesto mně z představy očkování mého dítěte běhal mráz po zádech. S očkováním jako takovým (tj. i dospělých) jsem si spojovala v podstatě jen lokální bolest po bodnutí jehlou a maximálně nějakou tu neškodnou lokální reakci. Nicméně očkování malého, velmi zranitelného kojence s nevyvinutým imunitním systémem mně přišlo jak proti rozumu, tak proti přírodě. Jelikož je však očkování dětí u nás povinné a téměř vůbec se veřejně (natož v ordinaci) nediskutuje jeho „pro a proti“ (resp. „proti“), tak jsem si pomalu sama začala vyhledávat informace o rizicích očkování, převážně ze zahraničních zdrojů, protože zřejmě patřím mezi ty „úzkostlivé“ matky, které nechtějí své děti vystavovat možným rizikům
A tak jsem se postupně dočítala, že rizika poškození po očkování jsou více než jen „potencionální“ a občas dojde dokonce k tomu nejhoršímu – tj.ke smrti (existuje např. několik studií, které uvádějí, že tzv. syndrom náhlého úmrtí kojence, tzv. SIDS, má svou příčinu v očkování). Postupně mi tak docházelo, že očkování je v podstatě ruská ruleta (tj. dopředu nikdo neví, jak zrovna ten či onen zareaguje na očkovací látku, v níž jsou mimo dalších aditiv i antibiotika, cizí DNA a hlavně neurotoxické a rakovinotvorné látky jako hliník, formaldehyd či dokonce rtuť). Nicméně víra bývá mocnější než rozum. A jelikož se všeobecně věří v bezpečnost a neškodnost vakcín, aniž by jejich bezpečnost byla opravdu efektivně prokázána, tak mě i přes tyto velmi znepokojivé informace naše pediatrička málem přesvědčila o tom, že hexavakcína je v podstatě neškodná, ze všech vakcín „nejšetrnější“, protože obsahuje pouze „mrtvé“ viry. Navíc prý hexavakcína ušetří právě ty bolavé několikanásobné vpichy jehlou, protože svým obsahem šesti vakcín v jedné se redukuje počet očkovacích návštěv. Skutečnost, že hexavakcína obsahuje šest různých očkovacích látek a tedy organismus 2-3 měsíčního kojence se musí vypořádat se 6 typy virů najednou, zřejmě doktorku nijak neznepokojovala, a z celé diskuze vyzníval dojem, jako kdyby hexavakcína byla div ne sladký bonbónek. Nicméně protože jsem povaha v jádru opatrná, a tím více, když je v sázce zdraví mého dítěte, tak jsem si o tomto „neškodném bonbónku“ začala zjišťovat další informace. A světe div se, opět jsem se dočetla (odborné zdroje nevyjímaje), jaké jsou v zahraničí po hexavakcíně registrovány těžké reakce mnohdy spojené s trvalými následky na zdraví a bohužel i úmrtími (např. v Německu se v letech 2004/05 registrovalo 33 úmrtí kojenců po hexavakcíně). Tyto informace mě tak šokovaly, že jsem vyhledávala další a další, samozřejmě včetně odborných studií, které jedna po druhé poukazovaly na potencionálně i reálně velká nebezpečí současných očkovacích látek.
Obavy z toho, že by se mé dítě mohlo nakazit nebezpečnou infekční chorobou, tak brzy vystřídaly mnohem silnější obavy z velmi reálných a velmi pravděpodobných negativních účinků vakcín, které se sice mohou projevit zpočátku „mírně a nenápadně“, ale jejich zákeřnost spočívá právě v skrytém, dlouhodobém, působení v těle, a to buď díky neurotoxickému působení rtuti, hliníku aj. či neustálou a nadměrnou stimulací imunitního systému, kterou vakcíny vyvolávají a která může později vést k autoimunitním poruchám jako jsou (dnes tak rozšířené) alergie, ekzémy, astma, v horším případě pak cukrovka, leukémie či rakovina. Souvislost negativního vlivu očkování s dětskou cukrovkou např. prokázal Dr. Classen již v roce 2002. Více než varující je také epidemie autismu v USA, který se po létech používání vakcín s vysokým obsahem rtuti vyšplhal z 1 případu na 10 000 dětí na dnešní šokující výskyt 1 případ na 150 dětí. Strach z možných negativních účinků vakcín je tak ve světle těchto informací velmi reálný a opodstatněný, což se naopak nedá říci o infekčních chorobách, proti kterým se očkuje. Naopak, prodělání některých dětských nemocí (za předpokladu, že se příliš nezasahuje do jejich průběhu) je zdraví prospěšné, a to jak z hlediska posílení imunitního systému a získání celoživotní imunity, tak z hlediska snížení rizika výskytu alergií či dokonce některých nádorových onemocnění. Dnes jsem tedy ráda, že jsem si ověřila své intuitivní obavy o očkování nesčetnými, z větší části vědecky podloženými informacemi, a už mě jen tak někdo na „sladký bonbónek“ nenaláká. České přísloví „dvakrát měř a jednou řež“ je zde víc než nasnadě. Přesvědčila jsem se, jak moc (a někdy až životně) jsou objektivní informace o očkování důležité a hlavně jak moc tyto informace chybí laické ( a bohužel i odborné) české veřejnosti.
Na závěr bych chtěla dodat, že v očkovací problematice považuji za jeden z klíčových bodů nepřiměřený a neopodstatněný strach z infekčních chorob, proti kterým se očkuje, a který výrobci a propagátoři vakcín, zdá se, velmi dobře využívají. To dokazuje i skutečnost, že u nás (na rozdíl od jiných demokratických zemí na západ od nás, kde není očkovací povinnost) přetrvává tendence dívat se na neočkované děti jako na ty, které ohrožují ty očkované. Přitom tomu bývá právě naopak (např. jsou známy případy dětské obrny, kdy došlo k nakažení od čerstvě naočkovaných dětí, protože při očkování živou vakcínou proti dětské obrně má dítě ještě několik týdnů po očkování ve stolici viry obrny a může nakazit oslabené děti i dospělé).
