Člověk si dělá různé plány, a to se týká i vlastních dětí. S Jonáškem tomu nebylo jinak. Narodil se jako mé třetí a manželovo druhé dítě, oba jsme už měli děti z předešlých vztahů. V době Jonáškova narození jsem měla dvě holky ve věku 17 a 14 let a manžel sedmiletou dceru. Nebyli jsme ani mladí ani staří, mě bylo 36 a manželovi 41.
Jonášek přišel na svět sekcí, kvůli mé epilepsii. Nicméně byl hodné miminko, které nesnášelo boudu u kočáru, a jelikož se narodil 13. listopadu, tak jsme ven ani moc nechodili. Ono narvat dítě do fusaku, aby pak větší část procházky prořvalo, fakt nemělo cenu. Možná mě to mělo varovat, ale protože stejný problém měla v miminkovském věku i jeho druhá sestra Adéla, tak jsem tomu nevěnovala pozornost.
Didí, jak jí Jonášek říká, má dle paní psycholožky Aspergerův syndrom, i když jí nikdy nebyl diagnostikovaný, prostě dříve se “jiným” dětem nevěnovalo tolik pozornosti. Adí neměla až tak velké problémy. Školku zvládla díky paní ředitelce, která ji nechala de facto být, vyhradila jí stoleček, kde si Adí malovala a kreslila a byla spokojená. Základní školu prolezla se čtyřkami, vůbec ji nebavila, zato byla schopná chodit třikrát týdně na výtvarku do ZUŠ, kde byla úžasná učitelka. Nakonec vychodila střední uměleckou školu v Plzni na takzvaném Zámečku. Tady se konečně naučila číst knížky a radovat se z toho, když se něco naučí. U Adí jsem očkování nezkoumala. V roce 1996, kdy se narodila, byly informace minimální, a její starší sestra žádné problémy neměla. Proto jsem se očkováním nijak nezabývala ani u Jonáška.
Hexu zvládl dobře, neměl žádné problémy. Byl to veselý, užvaněný kluk, který rád poslouchal písničky Michaela Jacksona i Anny K. Ano, byl trošku jiný, to jsem věděla od narození. Třeba proto, že tak extrémně miloval hudbu. Dá se říci, že až do očkování MMR vakcínou to byl společenský kluk, který začínal mluvit, chodil na nočník a měl rád společnost. Před očkováním MMR se toho sešlo víc. Předně Jonáškovi umřel děda, manželův otec, měli se moc rádi, byla to pro nás všechny velká rána. Jonášek asi do 14 dnů dostal do očí infekci stafylokoka a museli jsme být hospitalizováni v nemocnici. I to zvládl a byl velmi hodný. Běhal za všemi sestřičkami i lékaři, v nemocnici ho měli moc rádi. Infekce se nedala léčit jinak než antibiotiky do žíly. Jonáš už od narození nesnášel chemické léky a sladké sirupy na horečku vždy vyzvracel. Když bylo třeba, volila jsem tedy léčbu bylinkami. Pil řepíkový čaj, jitrocel při kašli, při teplotě lípu… Z nemocnice dostal antibiotika i domů, ale ty už nedobral a doléčil se tinkturou z lichořeřišnice. Asi po dvou měsících dostal MMR vakcínu a tehdy nastal zlom. Přestal vnímat, díval se do prázdna, dost často ječel a nedokázal mi říct, co chce. Toto období trvalo asi rok, leccos nám začalo docházet a časem mě napadlo, zda nemá autismus.
Objednala jsem ho k paní psycholožce, která naštěstí měla volno, což se údajně moc často nestává. Jonášek byl v té době extrémně úzkostný a uječený. Vyšetření potvrdilo diagnózu dětského autismu! Nejhorší období bylo od 3 do 4 let. Jonášek byl jiný i v tom, že nesnášel stereotyp. Měl rád cestování, i nadále byl někdy rád ve společnosti lidí, kteří ho mají rádi. Zkusili jsme školku pro autistické děti v Plzni. Nějakou dobu byl spokojený, ale vzhledem k tomu, že nerad dělá pořád stejné věci, docházku jsme ukončili. Zůstal tedy doma, vyzkoušeli jsme něco na způsob „son-rise terapie”, což mu vyhovovalo, jelikož je to formou hry.
V 6 letech jsme zkusili speciální školu v Merklíně. Je to dobrá škola, ale bohužel Jonáškovi umřel oblíbený pes Princ, navíc byl v té době silně fixovaný na mě a manžela. Pak se odstěhovala druhá sestra Adéla (v té době dvacetiletá), ta nejstarší už bydlela samostatně. Prostě ta doba, kdy měl nastoupit do speciální školy, nebyla šťastná a nakonec musel zůstat doma, jelikož úzkosti a fobie se zhoršily.
Díky rodičovské skupině v centru Motýl jsme našli centrum chytrého učení Rubikon a úžasnou Páju Klepáčovou! Díky ní jsme zahájili Aba terapii a terapii Flortime, která Jonáška baví. Jezdili jsme na učení do Rubikonu a posléze začali navštěvovat Aba terapii. Nevím, jak by se Jonášek vyvíjel, kdyby nedostal MMR vakcínu, ale dle mé intuice by zřejmě mluvil a zvládl by i sám chodit na záchod.
Jonáškovi bude za pár dní sedm roků, je to úžasná bytost, kterou milujeme, ukázal nám spoustu věcí, hlavně co se týká bylinek a hledání alternativních forem léčení. Není to s ním jednoduché, momentálně mu vadí MHD, a museli jsme také omezit Rubikon na jednou týdně. Díky němu jsem se naučila řídit se intuicí, on ji má naprosto bezchybnou. Když něco nechce, nakonec se ukáže, že měl pravdu. Tak žijeme s autismem a učíme se, jak s ním žít. Jinak to nejde, neválčíme s ním. Díky Jonáškovi se učíme nové věci.
maminka Monika Davidová
