Náš příběh jsem se rozhodla zveřejnit a podělit se o něj s Vámi z důvodu, že to, co potkalo naši rodinu, může klidně někdy potkat i vás, zcela nečekaně… Tak jako nás.
Co se očkování týče, tak ještě před třemi roky jsem kromě názvů nemocí, proti kterým se očkuje, nevěděla vůbec nic ani o složení vakcín, ani o možných a ne zcela vzácných nežádoucích účincích, které je možné najít i v příbalových letácích.
Vše začalo den po prvních narozeninách naší dcery, kdy jsme šli ráno na očkování. Jednalo se o třetí dávku Hexy a zároveň třetí dávku Prevenaru. Přišlo mi zvláštní, že tentokrát se budou dávat 2 očkování zároveň, ale kamarádky děti očkovaly občas i třemi zároveň… Takže jsem souhlasila s aplikací. „Co by se asi mohlo stát?“ O nežádoucích účincích jsem neměla ani ponětí. „Bude asi teda víc spavá přes den a možná bude mít teplotu – ale tak ji dám Paralen nebo Nurofen, jak říká doktorka…“
Dcera byla do jednoho roku zdravá, spokojená holčička. Po těchto očkováních byla celý den mnohem víc plačtivá a unavená (vlastně buď jen spinkala nebo plakala) a 9 hodin po podání očkovacích látek se stala hypotonická a přestala reagovat. Stala se z ní úplná hadrová panenka, kterou jsme drželi v náručí. Okamžitě jsme volali záchrannou službu, kterou jsme byli převezeni na ARO. Zde mi po hodině přišli říct, že se jim stav dcery podařil stabilizovat až po intubaci a uvedení do umělého spánku. Byla jsem několikrát ujišťovaná, že určitě nejde o souvislost s očkováním, ale že má buď nádor na mozku nebo nějakou nemoc, která to shodou náhod způsobila. A že jí udělají ihned magnetickou rezonanci a lumbální punkci. Druhý den jsem se dozvěděla, že nikde nebyl žádný nález, ale že nás ještě převezou na infekční oddělení, kde se udělají další testy na další nemoci. Byli jsme tam týden a byla ji provedeny snad všechna dostupná vyšetření, ale žádné z těch vyšetření nevyjasnilo důvod hypotonického stavu. Žádná nemoc se nepotvrdila, doktoři netušili, proč se tento stav objevil, jen jsem opět byla všemi ujištěna, že to určitě nebylo způsobeno očkováním.
Tímto jsem myslela, že to máme za sebou, ale po dalších dvou týdnech dcera najednou z ničeho nic upadla a nemohla chvíli hýbat ručičkama a nožičkama – bylo to divné, volali jsme sanitku a skončili jsme na neurologickém oddělení, kde jsme nakonec s menšími pauzami strávili 2 měsíce.
Náš pobyt na neurologii spočíval v tom, že ji udělali vyšetření na vše a vše bez nálezu, poté jsme trávili čas na EEG, většinou několik hodin denně – také zde měla vždy všechny záznamy v pořádku. Ale několikrát do týdne docházelo ke stavům, kdy dcera začala plakat a do pár sekund měla ruce i nohy jak hadrová panenka, nemohla s nimi pohnout, jen ležela a plakala, očima reagovala (byla při vědomí) – docházelo k paralýzám končetin. Svaly jí pak zase naskočily a chovala se, jako by se vůbec nic nestalo. Paralýza trvala tak minutu, ale časem se stavy prodlužovaly, po pěti měsících trval návrat do normálu i deset minut. Když doktoři přímo ten stav viděli, vždy jen koukali a chtěli co nejdřív dát diazepam, aby ji utlumili, ale vždy jsem říkala, že to za chvíli přejde – a přešlo, samo.
Opět jsem se neurologů několikrát ptala, zda dcera nemůže mít nějakou otravu z látek vyskytujících se v očkování. Všichni mi vždy mi opakovali to samé, že určitě ne a že jestli jsem další z těch, které čtou jen kecy biomatek na internetu, a tak že mě ujišťují, že ve vakcínách žádný hliník a podobné nesmysly nejsou… Nakonec nás poslali na vyšetření genetiky s tím, že dcera má určitě nějakou geneticky danou nemoc. A pokud teda normálně jí a spí a má JEN ty stavy, tak už nemáme jezdit a máme počkat půl roku na výsledky genetiky.
Výsledek odborné lékařské péče: „Několikrát do týdne, několik minut se mi dítě nemůže pohnout, ale je to dle doktorů v pořádku a nemám to řešit?!“
A tak jsme se rozhodli pro alternativní medicínu…
Dá se i říci, ještě, že to dopadlo takto, jelikož jsem začala hledat jiné „alternativní“ doktory a zjistila jsem, že existuje i někdo, kdo se zabývá dětmi poškozenými po očkování. „Cože? Ono je jako víc dětí, kteří po očkování potřebují doktora?“ No… byla jsem dost naivní v tomto ohledu. Díky bohu jsem ale kontaktovala paní doktorku, která nám předepsala homeopatika přímo na ty paralytické stavy (které s přibývající věkem už vedly i ke ztrátě vědomí a bylo to opravdu hrůzostrašné). Náhodou jsem narazila na paní, která mi poradila ohledně detoxu po očkování, vitamíny a protizánětlivou dietu. Kombinace těchto věcí dokázala opravdový zázrak. Dcera od nasazení homeopatik měla další záchvat pouze jednou, a to v mnohem mírnější formě, a poté už vůbec.
Takže po 14 dnech užívání homeopatik, detoxu a protizánětlivé dietě se záchvat objevil ještě naposledy a poté už nikdy; přesně po půl roce od očkování byla dcera naštěstí ve stavu jako před očkováním – bez paralýz, zdravá. Ještě následujícího půl roku jsme dodržovali přísnou dietu, pokračovali v detoxu a v homeopatické léčbě, ale další paralytické stavy se již neobjevily.
Podali jsme žádost o odškodnění k Ministerstvu zdravotnictví
Po dalším roce jsem zkusila napsat žádost o náhradu újmy na Ministerstvo zdravotnictví. Bolestivé stavy, týdny strávené v nemocnici, mnohá stresující vyšetření, nehrazená léčba, která jediná nakonec dceři pomohla, cesty na vyšetření atd. Nad tím se přece nedá jen tak mávnout rukou, pro celou rodinu to byl nejen enormní stres, ale i finanční výdaje.
Asi po 6 našich vyměněných dopisech, kdy jsem v jednom dopise za druhým dokládala lékařské zprávy a podrobně popisovala změny zdravotního stavu dcery, a tím vyvracela jejich tvrzení, co vše jiného za její stavy může než očkování:
„Ministerstvo zdravotnictví shledalo, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi prodělaným očkováním a následnými zdravotními problémy. Dále nelze odhlédnout, že Vaše dcera byla kromě vakcíny Hexacima současně očkována vakcínou Prevenar, přičemž nebylo prokázáno, že zdravotní potíže jsou způsobeny právě povinným očkováním.“ (Nakonec jsem tedy docílila toho, že Ministerstvo zdravotnictví uznalo, že za stavy můžou vakcíny, ale svedli to na to, že za zdravotní komplikace může Prevenar.) Svedou-li reakci na současně podanou nepovinnou vakcínu, odškodnit nemusí. „Dále je třeba upozornit na to, že u obou těchto vakcín je v souhrnu údajů o přípravku upozorňováno na riziko hypotonických křečí.“ Tak tím pádem je s tím třeba počítat, že se to může stát. a poté si nestěžovat… Škoda, že mě naše pediatrička i na toto riziko neupozornila.
Chtěla jsem vytrvat, nenechat se udolat a doložit Ministerstvu zdravotnictví vše, o co mě budou žádat (vyvracet jejich tvrzení podloženými zprávami, dalšími dodatečnými vyšetřeními dcery, cokoliv, klidně opakovat pořád dokola), jen abych bojovala za všechny maminky, které mají děti poškozené očkováním a také se dožadují spravedlnosti a odškodnění by jim pomohlo, ale už jim došly síly. Jenže když mě Ministerstvo požádalo o odborné vyjádření (znalecký posudek), které by zhodnotilo participaci obou vakcín, tak jsem to vzdala. Netuším, kde bych našla člověka, který by byl schopen dva roky zpětně u dcery zjistit, přesně které látky z které vakcíny problémy způsobily… Je to nesmysl. Každopádně od roku 2020, kdy zákon vstoupil v platnost, ani jedna jediná žádost nebyla Ministerstvem zdravotnictví dosud uznána.
Náš pohled na celý systém se rapidně změnil
První větší impuls, kdy jsem začala přemýšlet tak nějak celkově o doktorech, o systému, ale i o očkování bylo, když dceři začali dávat od toho kolapsu ihned po očkování léky na epilepsii. Po týdnu, kdy nás propouštěli z infekčního oddělení, jsem se lékařů ptala, zda je opravdu nutné, abych jí léky dávala. Odpovědí mi byla výhružka, že pokud chci, aby se tento její stav opakoval, tak ať ji to nedávám. Říkám, no to nechci, že ano… a do kdy ji je budu muset dávat? Odpovědí mi bylo, že alespoň další 3 roky a pak se uvidí. OK. O měsíc později jsem na neurologickém oddělení potkala maminku a říkaly jsme si naše příběhy, jak jsme se na neurologii dostali, a ta maminka mi říká větu, kterou si pamatuju dodnes: „A proč ji vůbec dáváš léky na epilepsii, když nemá epilepsii?“ Má odpověď byla: „Protože mi to řekli doktoři….“ Ono stačí, když člověk nad tím vším začne přemýšlet trochu jinak a zároveň musí narazit na správné lidi ve správnou dobu, kteří mu pomůžou otevřít oči. Další den jsem se při vizitě zeptala, zda bych mohla zkusit léky vysadit – mohla. No, světe div se, nestalo se vůbec nic, jen jsem ušetřila dceru od zbytečných tří let braní léků na epilepsii, které by brala úplně zbytečně.
Chtěla bych tímto našim příběhem poukázat na to, že se bohužel každé dítě nebere individuálně a priorita lékařů je očkovat co nejdřív a za každou cenu, a to včetně nepovinných vakcín, kterých je čím dál tím více. Samozřejmě se najdou i výjimky, ale moc jich není. I mou dceru po tom, co jí paralytické stavy vymizely, chtěli ihned očkovat Priorixem – dle jejich slov už mám s těmi stavy zkušenosti, tak by mě nic nepřekvapilo a mohla bych se na to dopředu připravit. Ano, to mi opravdu bylo řečeno neurology, kteří s námi byli půl roku téměř v denním kontaktu a vůbec nevěděli, jak nám pomoci. No, vidět dítě (natož své vlastní) ve stavu, kdy se nemůže hýbat a jen pláče a vy bezmocně koukáte a brečíte taky a jediné, co můžete, je čekat, kdy to přejde (nebo nepřejde?), bych nepřála nikomu. Ani teda sobě znovu. Takže další očkování jsme už neabsolvovali.
Sehnali jsme alespoň kontraindikaci k dalšímu očkování
Mimo jiné si myslím, že když už nějakou reakci dítě na očkovací látku má, tak by mělo jít z iniciativy doktora, aby další očkování přinejmenším odložil nebo třeba rodičům sám od sebe doporučil dál neočkovat a vypsal rodičům kontraindikace. Aby jim pouze to, že dítě z vážných důvodů není očkované nekomplikovalo následný život. To se bohužel nestává vůbec. Získat v dnešní době kontraindikaci pro dítě je fakt nadlidský výkon a že k tomu má mnoho rodičů oprávněný důvod. Další za mě velmi důležitá informace, kterou mnoho rodičů ani neví, je ta, že povinné očkování mohou odmítnout. Ani je to nenapadne. I já jsem neřešila na začátku vůbec, že Priorix dceři nedám, jen jsem řešila jak a kdy ji ho dám. Je to přece povinné očkování. Tak musím. Teď už vím, že nemusím. My zrovna máme štěstí, že jsme nakonec pro dceru sehnali od neurologa kontraindikaci k dalším očkováním, a tak nyní navštěvuje státní školku, i když nemá všechna povinná očkování. Jen proto, že má papír, tak může. Kdyby ho neměla, tak nemůže. Přitom stav dítěte je stejný, jen má, nebo nemá papír, a na dítě je hned pohlíženo úplně jinak.
Myslím, že neexistují „antivaxeři“, ale pouze lidé, kteří zažili negativní zkušenost po očkování a viděli, co to může s jejich dítětem udělat. Dále jsou samozřejmě i rodiče, kteří si i sami zjišťují dopředu informace i z jiných zdrojů než od lékařů a při dostatku informací se poté bojí více nežádoucích účinků než samotných nemocí, proti kterým se očkuje. Škoda, že se každý rodič nemůže sám rozhodnout, jak bude se zdravím svého dítěte nakládat, a je často donucen riskovat právě jeho zdraví jen proto, aby dítě mohlo chodit do školky a on do práce. Ne vždy si může rodič dovolit být s dítětem do jeho pěti let doma nebo si platit lesní kluby apod., kam dítě může chodit, i když očkování nemá. Systém v České republice je v tomto ohledu za mě dost nešťastný a donutí mnoho lidi udělat něco, co by v případě dobrovolnosti a svobodné volby neudělali. Ale právě o to tady zřejmě jde…
