Vážený pane Hlavní hygieniku,
vyzýváme Vás k nezavádění povinného očkování proti pneumokoku ani žádných dalších očkování, pokud k tomu nebude vážný epidemiologický důvod. Vzhledem k rozšířenosti pneumokoků ve zdravé populaci a díky efektu tzv. replacementu je důvod téměř nemožné nalézt. Viz tiskovou zprávu na www.rozalio.cz . Chápeme, že náš požadavek je v přímém rozporu s obchodními záměry farmaceutických firem, ale rozhodně není v rozporu se starostí o zdraví každého jednotlivého dítěte.
Žádáme Vás, abyste z ušetřených peněz inicioval založení fondu pro odškodňování dětí poškozených povinným očkováním. Takovéto fondy běžně fungují v sousedním Německu či ve Spojených státech http://www.hrsa.gov/vaccinecompensation/ . (Mezi lety 1990 a 2008 se va Spojených Státech z fondu vyplatilo 835 298 300,81 dolarů.)
Dále reagujeme na Vaše nedávná vyjádření, týkající se hranice svobody jednotlivce ve vztahu k očkování. V nich uvádíte, že povinné a plošné očkování je nutné, protože „člověk má právo se nenakazit smrtelnou nemocí“ a dále, že „jako argument proti povinnému očkování byly uváděny alergické reakce některých dětí a také svoboda rodičů….své dítě nenechat očkovat“.
Celá záležitost ale není takto jednoduchá. Důvodem, proč někteří rodiče nechtějí očkovat své děti nejsou jen ojedinělé alergické reakce. Často dochází po podání vakcíny k dlouhodobému zhoršení zdravotního stavu, někdy i s těžkým postižením a trvalými následky. V některých případech i k umrtí dítěte. Tyto zdravotní komplikace mohou někteří lékaři bagatelizovat, případně je nedávat do souvislosti s očkováním. To ale neznamená, že neexistují. Například v Německu, kde existuje možnost odškodnění po očkování, jsou každý rok podány až stovky žádostí o tzv. zaopatření pro děti, které jsou tak postižené, že nejsou schopné se zapojit do normálního života. Jedná se jak o vážná, někdy doživotní postižení, tak i o úmrtí dětí v souvislosti s očkováním. Kompenzace je pak vyplácena pozůstalým.
Další problém vidíme v nedostatečném monitorování nežádoucích reakcí po očkování. To potvrzují i závěry z loňského semináře „Bezpečná farmakoterapie“ pořádaného SÚKL (Státní úřad pro kontrolu léčiv), podle kterého u je u nás až 98% podhlášenost nežádoucích reakcí na léčiva a medikaci, včetně očkování. Tedy vzhledem k pouhým 2% nežádoucích účinků, která jsou hlášena, jde o závažný nedostatek zásadně zkreslující celkové statistické údaje o bezpečnosti a účinnosti očkovacích látek v České Republice.
Proti právu lidí „nenakazit se nebezpečnou nemocí“ by rodiče postižených dětí mohli postavit „právo aby jejich dítě nebylo poškozeno po očkování“.
Neočkovat neznamená ve většině případů ohrožování okolí – dítě neočkujících či později očkujících rodičů je zdravé a s vysokou pravděpodobností většinu z nemocí, proti kterým se očkuje, nikdy nedostane. A i když dostane, ještě to zdaleka neznamená ohrožení okolí. Neočkováním rodiče vůbec nic nespáchali. To je „presumpce viny“, v našem systému dokonce ještě hůř – preventivní trestání za nespáchaný čin. Tento zjednodušený pohled – neočkováním dítěte ohrožuji okolí – vzniká, když se mluví o očkování jako celku. Ve chvíli, kdy se analyzují jednotlivé nemoci, je situace radikálně jiná.
Vraťme se ještě k Vašim nedávným prohlášením, kde dále uvádíte:
„Mrzí mě, že v době, kdy vakcíny proti chřipce dosahují účinnosti až 90procentní, jen tak málo lidí této možnosti využívá, i když očkování hradí pojišťovna. Já osobně vidím základní otázku právě zde – v praktickém naplňování odpovědnosti jednotlivce.“
Ano, je pravda, že základní otázka je právě zde – v praktickém naplňování odpovědnosti jednotlivce, které ovšem spočívá v jeho způsobu života, zdravém životním stylu. A ten je prvním předpokladem dobré obranyschopnosti organismu a tedy i prevence. Na příkladu chřipky je vidět rozdíl mezi teorií očkování a jeho praxí. Věříme, že vámi uváděné číslo 90% účinnost je teoreticky správné, nicméně většina lidí v našem státě ví, že chřipkou onemocní tak jako tak. Pouze se jim dostane vysvětlení, že se jednalo o jiný typ než proti kterému byli očkováni. Argumentu o lehčím průběhu v případě očkovaného jedince veřejnost na základě osobních zkušeností snad ani věřit nikdy nezačala. Mnoho lidí odmítajících chřipkové očkování tak činí po vlastní předchozí špatné zkušenosti.
Věříme, že i v naší zemi budou platit základní etická pravidla, ke kterým se Česká republika přihlásila podpisem Úmluvy o biomedicíně – tj. že žádnému člověku není možno zasahovat do jeho organizmu bez jeho výslovného souhlasu.
Dne 25.3.2008 ROZALIO, o.s.
